Nečekaný návrat: Jak se rozpadala a znovu skládala naše rodina, když táta zmizel, máma čekala, a str…

Dobré zprávy

Hele, poslouchej, musím ti něco povyprávět, fakt životní story. Takže náš táta, s mojí sestrou Terezkou, jezdil kdovíkam za prací, a jednou když já byl v páté třídě a Terezka v první prostě zmizel bez stopy. Dřív to dělal pořád, zmizel na měsíce a pak se nečekaně vrátil, vždycky s penězi a nějakým těmi dárky. Máma s ním nikdy nebyla sezdaná, byl to takový svobodný pták. Cestoval po republice Ostrava, Plzeň, Liberec a vrátil se kdy se mu zachtělo. Máma to snášela, protože ho milovala jako nikdy nikoho.

Jendo, vrať se brzy, prosím tě, říkala mu.

Ale pššt, Zuzano, nekňourej. Počkej na mě s dárky, odbyl ji, líbl ji do vlasů a zase byl pryč.

Když táta nebyl doma, dohlížel na nás jeho brácha, náš strejda Víťa. Myslím, že se mu máma líbila, i když o tom nikdy nemluvil a zvláštní pozornost jí nijak nedával. Ale byl tu pro nás kdykoliv.

Tak co, Zuzko, jak žiješ? Co malí? volal, když vešel.

Hurááá, strejdo Víťo! křičel jsem a skočil mu kolem krku.

Nazdar, Honzo, přitiskl mě krátce.

Řeknu ti upřímně klidně bych ho měl radši za tátu. O víkendech nás brával do Stromovky nebo na hřiště, máma si mohla odpočinout. Občas šla s námi, ale někdy seděla doma a dumala nad svým osudem.

Jednou, když jsem byl už větší, Víťa přitáhl domů žebřiny a namontoval je na chodbu. Táty jsme neviděli skoro půl roku. Pomáhal jsem připevňovat držáky, Terezka koukala, jak šikovně strejda nasazuje hrazdu, provaz a kruhy.

Strejdo, proč nejsi ženatý? spustila Terezka, jakoby měla rozum staré babky. Když jsi tak šikovný, ženský by se o tebe porvaly.

To měla z naposlouchaných rozhovorů mámy s kamarádkami.

Zatím se mi žádná nelíbí, Terezko. Až se mi zalíbí, tak se ožením, odpověděl klidně.

A nechceš svoje děti?

Terezka rozhodila ruce.

Víťa odložil klíč a vážně povídá: Zatím stačíte vy dva. Nebo mě už chcete vyhnat?

Terezka nebyla hloupá.

Já?! To vůbec ne, strejdo. Jsem ráda, že tu jsi.

Večer jsem se jí ptal: Hele, proč furt do něj rejpeš? Co když se urazí a už chodit nebude?

Táta vozí dárky zasnila se. Určitě brzy přijede.

Jsi blázen. Strejda za to, co nám přinesl, utratil hromadu peněz. Víš, kolik to stojí?

Já chci šaty a panenky, ne nějaký žebřiny, mávla rukou.

Terezka ale čekala marně, táta se neukázal. Jednou přišel Víťa, setrval s mámou v kuchyni a dlouho jí něco vysvětloval, máma jen plakala do polštáře.

Zuzko, nebreč. Já vás neopustím. Víš, jaký je pořád hledá něco lepšího, snaží se mít vše po medu.

Máma plakala jako nikdy. Víc už o tátovi nemluvila.

Víťa k nám chodil jako vždycky spravit, vypomoci, povozit děti. Jednou se odvážil a před mámou vyložil karty na stůl. Já to samozřejmě slyšel za dveřmi.

Zuzko, nepotřebuješ mě ty jsi tak skvělá ženská. Zasloužíš si štěstí, opravdové.

To snad já vím líp, kdo mi chybí, řekl odhodlaně.

Co když se vrátí táta?

A já ho stejně budu dál čekat. Miluju ho, Víťo, nedokážu jinak. Jestli ti to za to stojí klidně mě vezmi i s mým rozbitým srdcem.

Odstoupil jsem o pár metrů. Máma mě v tu chvíli šíleně naštvala. Taková husa, koho si to vybrala na lásku!

Začali jsme žít. Terezka, ta byla celá po tátovi kde byly dárky, tam byla ona. Určitě jí to nešlo vyčítat. Ale už jí začalo docházet, že marné čekat. Strejda Víťa se stal pilířem rodiny máma mu dokonce po pár letech porodila syna, Vítka. Strejda byl nadšený, usmíval se od ucha k uchu. Následovala svatba a vše se pomalu vrátilo do normálu.

Zvládl jsem maturitu bez trojky a měl šanci dostat se na VŠ na stipendium. Máma zářila jak pražský orloj.

Budeme mít v rodině vědce, co říkáš, Víťo? smála se.

Taky nejsme žádný troškaři! žertoval.

Ale neblbněte, žádný vědec. Nalijte mi radši trochu Bohemky, ať ochutnám.

Ha, jako bys nikdy nepil! smála se Terezka, já jí dělal hrozivé grimasy.

Malý Vítek lezl všem po klíně, až se snažil šplhat na stůl. Víťa ho popadl a usadil si ho k sobě.

Hele mrňousku, sedni a chovej se jako kluk!

Vítek hned popadl lžičku, začal si ji držet pod nosem a křížil oči. Všichni se rozchechtali.

Zvoní někdo? zpozorněla Terezka.

Máma otevřela, nejistě ustoupila. V dveřích se postavil táta. Ticho jako v muzeu. Prohlédl si nás, řekl: Tak co, slavte dál.

Nikdo ani necek. Vítek slezl Víťovi z klína a šel k novému strejdovi. Táta si ho ani nevšiml, máma ho popadla do náručí jako štít, Víťa povstal a zakolísal.

Kam jdeš? zeptala se máma cizím hlasem.

Potřebuju se projít…

Odešel, mírně odstrčil bratra. Šel jsem za ním. Terezka se naskládala za mě.

Dívej, Terez, mám pro tebe nové šaty, co jsem přivez.

Kupodivu, Terezka ani nemrkla. Doběhla mě v chodbě, šeptla mi do ucha:

Půjdu za strejdou, ty sleduj, co se bude dít.

Cože

No tak, Honziku! Tobě to špehování jde líp.

To je fakt. Přikrčil jsem se v chodbě s divným pocitem, že máma toho svýho snu nakonec dočkala. Co teď s naší rodinou?

Ty jo, Zuzko, fakt sis vzala Víťu? dobíral si táta.

Máma mlčela.

Zuzko… co bylo, bylo. Každý dělá chyby. Zpátky jsem!

Ozvalo se šustění, facka, a křik vyděšeného Vítka.

Táhni, Jendo pryč odsud.

Zuzko, co blbneš?

Dost! Táhni, řekla jsem. Nikdo tu na tebe nečekal.

Neříkej oči mluví za všechno.

Řekla jsem všechno, uzavřela to.

Táta prošel kolem, všiml si mě.

Špehuješ, co? To se neztratíš.

Bylo mi to fuk. Vlezl jsem zpět do pokoje, čekal, že máma bude brečet. Ale ona utěšovala Vítka, rovná vlasy a urovnávala stůl jako kdyby byla nějaká multitasking hvězda.

Uf, málem nám ten svátek pokazil, co? usmála se trochu smutně. No, kde jsou všichni?

Vítek už na hádku zapomněl, tlačil židli po podlaze.

Vyšel jsem ven, venku na lavičce v parku seděla Terezka s Víťou. Držela se mu za ruku a hlavu měla na jeho rameni, jakoby se bála, že zmizí. Přišel jsem za nimi, podíval se na Víťu s promáčklým obličejem.

Strejdo, pojď domů, máma volá.

Víťovi se třásly ruce. Terezka je položila svoje dlaně na jeho. Zvedla se a podívala se mu do očí:

Pojď, tati.

A šli jsme. Přeci jsme měli důvod slavit: dokončil jsem školu!

Rate article
Add a comment