Otevřela jsem dveře Pavlovi, ale na hosty jsem se vůbec nepřipravila. Uvízla jsem v kuchyni. Byla jsem v domácím županu a na stole hromada brambor, které bylo třeba oloupat.
Najednou však zazvonil zvonek. Pavel přišel. Nechat ho čekat na chodbě bylo nevhodné. Musela jsem otevřít dveře tak, jak jsem byla. Vždyť to byla jeho první návštěva, bylo to trochu trapné.
Začala jsem se omlouvat a gestikulovat, pozvala ho dál. Sama jsem se zatím převlékla v koupelně. Když jsem se vrátila, v obýváku nebyl. Jaké to překvapení. Odešel snad?
Podívala jsem se do kuchyně, a tam Pavel klidně loupal brambory. Naklonil hlavu a soustředěně pracoval. Postála jsem a pozorovala ho s pocitem uznání a něžnosti.
Byl to opravdu příjemný muž. Urostlý v kalhotách a svetr mu ladil. Nové ponožky – bylo hned vidět. Úhledně upravené vlasy a jemná vůně drahého pánského parfému.
Po skromné večeři jsme se rozhodli projít. Smáli jsme se a mírně se strkali rameny v úzké chodbě. Galantně mi podal kabát, jako bych byla princezna.
Je fajn cítit se středem pozornosti, jako něco křehkého a vzácného. Pavel se ke mně choval s úctou. Na ulici mi nabízel rámě a dychtivě otevíral dveře.
Cestou jsme narazili na květinový stánek. Vtáhl mě dovnitř a prodavačce řekl: „Vše, co si slečna přeje.“ Skromná jak jsem byla, poprosila jsem o jednu velkou rudou růži. Usmál se pobaveně a zakroutil hlavou. Za chvilku mi předal pugét snad deseti čerstvých květů.
Měli jsme na seznamu koupit lahev vína, malý dort a ovoce.
V obchodě nenaléhal se svými radami, stál trochu stranou jako gentlemanský doprovod. Kdo by tušil, že ještě existují tak slušní muži?
Večer jsem se cítila šťastná. Něco nevídaného a radostného mě prostoupilo. Srdce se ozývalo jako jemné zvonění.
Byl to opravdový kavaler, jako hrdina z klasického románu. Občas mě napadalo: Je vůbec skutečný? Nebo je to jen iluze?
Pavel mě elegantním pohybem roztočil, hleděl mi vesele do očí, posadil mě na pohovku. S obratností připravil stůl a přinesl víno z kuchyně. Neptal se, ale spolehl se na intuici a hned našel, kde jsou sklenice.
Sklenice se třpytily, ovoce vypadalo vesele, svíčky hořely. A vedle mě galantní muž. Co víc si přát? Nic, to je vrchol, radost, které si žena může přát.
Jeho telefon začal zvonit. Mírně se zamračil a řekl, že volá maminka. Odešel do chodby se zlobivým výrazem.
Instinktivně jsem šla za ním, nenápadně.
– Ano, mami, samozřejmě, mami.
A najednou řízným hlasem: „Už mám tě plné zuby! Jdi k čertu“ a řekl, kam má jít.
Bože, zastyděla jsem se. Může být násilník, možná psychicky nevyrovnaný?
Co dělat?
Vrátil se s okouzlujícím úsměvem, jakoby se nic nestalo. Dělala jsem, že jsem rozrušená. A řekla jsem, že kamarádčin manžel je opilý. Ona a dítě nemají kam jít. Přijedou za půl hodiny. A s prosebným pohledem: „Pokračujeme zítra, ano? Já sama jsem z toho nesvá.“
Odešel. Noc jsem nezamhouřila oči. Srdce mi hryzalo podivný pocit. Ráno jsem poslala SMS: „Promiň, ale nezapůsobil jsi na mě. Bez dalších důvodů.“
