Nečekané spojenectví: Jak se zeť a tchýně stali jedním týmem
Anna Nováková pečlivě zabalila do kostkované tašky domácí brambory, zavařeniny, pár sklenic marmelády a vydala se na návštěvu k dceři a zeti. „Leničko, už jsem ve vlaku. Ať mě Vojta přivítá na nádraží, taška je těžká jako kámen,“ zavolala dceři. „Jasně, mami, přivítáme tě,“ odpověděla Alena. Ráno, když vystoupila na perón, zaslechla: „Mami, tady jsme!“ Otočila se… a zůstala stát jako opařená. Vedle těhotné dcery stál upravený mladý muž, a rozhodně to nebyl ten zarostlý, zachmuřený řidič kamionu, ke kterému si nikdy nenašla cestu.
A přitom Vojta dřív k manželství netíhl. V sedmatřiceti byl stále svobodný a při rybaření tvrdohlavě opakoval kamarádům, že ještě nepotkal tu, která by v něm „zapálila jiskru“. Někteří záviděli: žádná žena, žádné výčitky. Jiní vzdychali: přece jen je hezké, když tě doma někdo čeká. On se jen smál a žertoval, že aspoň má jednu výhodu – žádnou tchýni.
A pak to přišlo jako blesk z čistého nebe. Na benzince uviděl *Jí*. Alenu. Dívka s modrýma očima a jmenovkou na hrudi jako by vyšla z jeho snu. Usmála se na něj – a bylo vymalováno. Druhý večer přijel stejným terénním vozem, schoval za záda kytici a rozechvělým hlasem pronesl: „Ahoj, Aleno… Mohl bych tě pozvat na kávu?“
Od té chvíle se vše řítilo jako povodeň. A pak – svatba. Vojta poprvé po letech spěchal domů, ne do hotelu. Vracel se z cest lehký jako pírko. Poprvé se necítil jen jako muž, ale jako manžel. A pak – i jako budoucí otec. Všechno šlo skvěle… kdyby jen to setkání s tchýní.
Anna Nováková nebyla z těch, kdo se leknou vlastního stínu: inteligentní, chladná, přísně vychovaná žena. Při prvním setkání přivítala zeta ledovou zdvořilostí. A když ji Vojta dobrosrdečně nazval druhou mámou, ostře odpověděla: „Odkud jste vyvodil, že jsem vám matka?“
Nezlobil se. Prostě pochopil: bude si muset její důvěru zasloužit.
Uběhl rok. Alena byla v posledním měsíci těhotenství. Vojta se vrátil z cesty a žena mu ustaraně pohlédla do očí: „Máma k nám přijede na pár dní…“ „Ó! Já myslel, že je něco vážkého!“ zasmál se. „Máma jako máma. Jenže…“ a rozhořčeně si pohladil vousy.
„Jenže,“ doplnila žena, „ostříhej se, ohol se. Mámě se nelíbí, že vypadáš jako dědek.“ „A tobě?“ „Mě to nevadí, ale máma je máma…“
A Vojta poslechl. Ostříhal se, oholil, podíval se do zrcadla – a sám se nepoznal. Na nádraží Anna Nováková málem zakopla: před ní nestál zarostlý řidič kamionu, ale upravený, mladistvý muž. Na její tváři se objevil úsměv – teplý, překvapený. A Vojta si uvědomil, že… je rád, že ji vidí. Něco se v ní změnilo. A snad i v něm.
K večeři se ukradl do pokoje – začínal zápas. Zapnul televizi potichu, aby nerušil. A najednou – hlas za zády: „Vojto, přidej hlasitěji! Já taky ráda fandím! A nejen fotbalu, ale i basketbalu.“
Otočil se. Anna Nováková stála s upřímným zájmem. A když společně povzbuzovali stejný tým, pochopil – tohle nebude obyčejná návštěva.
DruhNa druhý den vyrazili s Alenou na ryby, stanovali u řeky a Anna Nováková, která najednou zářila radostí, jim uvařila tak báječnou rybí polévku, že Vojta pochopil, že konečně našel nejen ženu svých snů, ale i tchýni, jakou by si mohl jen přát.