Náhodné setkání u řeky
Anna se svým manželem a dcerou se rozhodli změnit svůj život od základu – přestěhovali se z hlučného města do poklidné vesnice. Koupili dům, založili hospodářství, zasadili zahrádku. Začala úplně nová kapitola. Večery Anna trávila procházkami s kozami u řeky, obdivovala západy slunce a vychutnávala si ticho.
“Mami, už je tma, kam zase s těmi kozami?” překvapeně zavolala dcera Zuzana.
“K řece, tam je tráva šťavnatější,” odpověděla Anna. “Vrátím se za hodinu, neboj se.”
Ale ani za hodinu, ani za dvě se nevrátila. Zuzana začala mít strach a přemluvila otce, aby ji šli hledat. Nenašli ji hned. Když ji konečně spatřili, zůstali v šoku: seděla na lavičce před domem, bledá, třesoucí se, smála se a plakala zároveň.
“Mami, co se stalo?” zeptala se Zuzana.
“Viděla jsem,” vydechla Anna, “ne ducha… něco horšího.”
Jen před hodinou šla jako obvykle po pěšině k řece. Kozy se pásly, ona si sedla odpočinout a zdřímla si. Probrala se za soumraku, vyskočila a šla kozy shánět. Ty, jako naschvál, se vydaly do houští. Anna za nimi. Najednou si všimla, že za poslední kozou se v trávě něco hýbe. Dlouhé, černé…
Nejdřív si pomyslela: tchoř. Strach jí sevřel srdce – co když je vzteklý? Zvíře neustupovalo. Koza Míla začala mečet, Anna se připravila bránit, rozmáchla se holí… a vtom to něco vyskočilo a jako by se na ni chtělo vrhnout.
Ale když všechno skončilo a odhodlala se přijít blíž, ukázalo se, že to byly… obrovské mužské trenky, zachycené na kozu rybářským vlascem. Nejspíš je někdo nechal sušit na keřích a koza je utáhla s sebou.
Anna si sedla do trávy a rozesmála se. Napětí, strach, adrenalin – všechno v tom smíchu vybublalo ven. V tu chvíli ji našli manžel s dcerou. A doma jí přísně zakázali vodit kozy k řece – kdo ví, co tam ještě „obživne“…
Máme tendenci dělat si starosti, ale často se bojíme jen stínů vlastní fantazie. Někdy stačí rozsvítit, aby strach zmizel.