Stará paní vzpomíná, jak ji dcera požádala, aby na týden přijela k nim, jenže vše dopadlo jinak.
Libuše Sedláčková seděla ve svém poklidném bytě v Brně a dívala se na zavazadlo, které právě sbalila. Její dcera, Alena, jí den předtím volala s prosbou, jíž se nedalo odolat: „Mami, přijď k nám na týden, pobuď s Honzíkem, my s Petrem musíme vyřídit spoustu věcí.“ Libuše, která svého pětiletého vnuka zbožňovala, okamžitě souhlasila. Představovala si, jak si s Honzíkem budou hrát, číst mu pohádky a chodit na procházky. Jakmile však překročila práh dceřina domu, pochopila, že ji nečeká radostný týden s vnukem, ale dřina, o níž jí nikdo neřekl. Srdce se jí svíralo hořkostí, ale zpátky už nešlo.
Alena s manželem Petrem bydleli v prostorném bytě v centru Prahy. Libuše vždy obdivovala, jak dcera dokáže skloubit práci, rodinu a udržet domácnost v čistotě. Když však vešla dovnitř, zhrozila se – kuchyň byla plná špinavého nádobí, v obýváku se válely hračky a na podlaze byly skvrny, které nikdo neutřel. Alena ji v rychlosti objala a řekla: „Mami, zítra ráno odjíždíme, Honzík bude s tebou, ty to zvládneš, že? A kdyby ti zbyl čas, mohla bys trochu uklidit?“ Libuše přikývla, ale v duši ji zamrazilo. To „trochu“ bylo slovo, které podcenila.
Nazítří, když Alena s Petrem odešli, zůstala Libuše s Honzíkem. Byla připravená na jeho rozmary, na nekonečné „proč“ i na to, že nebude chtít jíst kaši. Ale nebyla připravená na to, že dům se promění v její osobní noční můru. Honzík, jako každý pětiletý kluk, pobíhal po bytě a rozhazoval hračky. Libuše za ním běhala a snažila se udržet aspoň nějaký pořádek, ale bylo to jako nosit dříví do lesa. Večer na lednici objevila seznam: „Mami, prosím, vyper prádlo, umyj podlahy, prober skříň, zajdi pro nákup.“ Ztuhla a cítila, jak jí krev buší ve spáncích. Tohle nebyla žádost o hlídání vnuka – to byl úkol pro služku.
Každý den se změnil v nekonečný běh. Ráno připravila Honzíkovi snídani, pak s ním šla do parku, aby se nenudil. Po návratu mu dala oběd, umyla nádobí, prala, uklízela. Skříň, kterou měla „probrat“, byl chaos pomačkaného oblečení, jež musela přehnaně skládat. Nákup? Táhla těžké tašky z obchodu, zatímco Honzík ji tahal za ruku a loudil zmrzlinu. Večer padla únavou, ale místo odpočinku mu četla pohádky, protože jinak neusnul. Libuše Honzíka milovala, ale síly jí ubývalo a křivda v ní rostla. „Přijela jsem kvůli vnukovi, ne abych byla jejich služka,“ pomyslela si, když v zrcadle spatřila nové vrásky.
Uprostřed týdne to nevydržela. Zavolala Aleně a klidným hlasem se zeptala: „Alenko, prosila jsi mě o pomoc s Honzíkem, ale proč dělám celou domácnost?“ Dcera se zdála překvapená: „Mami, vždyť jsi doma, myslela jsem, že to pro tebe nic není. My s Petrem jsme úplně utahaní, nestíháme.“ Libuši se v krku sevřel knedlík. Chtěla křičet, že už není mladá, že ji bolí záda, že i ona si zaslouží odpočinek. Místo toho jen řekla: „Přijela jsem kvůli Honzíkovi, ne kvůli tvému bytu.“ Alena něco zamumlala o tom, že „to nepromyslela“, a slíbila, že to napraví, ale Libuše už nevěřila, že se něco změní.
Když se Alena s Petrem vrátili, byt zářil čistotou, Honzík byl spokojený a Libuše se cítila jako vytřepená. Alena ji objala se slovy: „Mami, jsi nejlepší, bez tebe bychom to nezvládli!“ Jenže Libuše v těch slovech neslyšela vděčnost, ale potvrzení, že ji využili. Usmála se, políbila Honzíka a odjela domů, s tím, že si příště dá pozor na takové „prosby“. V srdci jí bojovala láska k dceři a vnukovi s trpkým pocitem, že její ochotu zneužili.
Teď, když sedí ve svém bytě, přemýšlí, jak Aleně říct pravdu. Miluje Honzíka a chce s ním trávit čas, ale ne za cenu vlastního zdraví a důstojnosti. Už nechce být neviditelnou pomocnicí, jejíž úsilí se bere jako samozřejmost. Libuše ví, že další rozhovor s dcerou nebude lehký, ale je připravena postavit se za sebe. Kvůli Honzíkovi, kvůli rodině, ale hlavně kvůli sobě.