V našem starém bytě na okraji Brna visel ve vzduchu pach katastrofy, maskovaný svátečním shonem. Ještě na schodech Veronika ucítila štiplavý kouř, a po stupních stékala voda s mýdlem, jako by někdo vyplavil celé patro. Otevřela dveře, hodila na poličku kytici z firemního večírku, shodila ošoupané boty a navlékla si bačkory – litovala, že nemá holínky, podlaha byla jako po povodni. Z hloubi bytu se ozýval kocouří křik, smíchaný s syčením, vrčením a pachem spáleniny.
„Honzo, co je to za peklo?“ vykřikla Veronika, cítíc, jak jí srdce svírá zlý pocit.
Jan se objevil jako blesk – jen v trenýrkách, bosý, s obličejem od sazí a škrábanci, s rudou modřinou pod okem. Na hlavě měl ručník uvázaný jako turbán sultána po prohrané bitvě.
„Verčo, ty už jsi doma?“ zabručel provinile. „Já myslel, že ten firemní večír potrvá déle, vždyť jsi šéfka…“
Veronika vyčerpaně dopadla na židli a zkřížila ruce.
„Tak mluv, mistře organizátore. Co jsi tentokrát provedl?“
„Sluníčko, neboj se,“ začal Jan, ale hlas se mu třásl.
„Bála jsem se, když v devadesátkách vymáhali dluhy mafiáni,“ přerušila ho Veronika. „Měla jsem nervy, když přišla krize a firma málem padla. Od té doby mě nic nerozhází. Tak vypravuj, co se tu děje?“
Jan si povzdechl, jako by stál před popravčí četou.
„Chtěl jsem ti udělat překvapení. Sváteční dárek, něco neobvyklého. Uklidit, vyprat, uvařit večeři. Vzal jsem si volno, šel na trh, koupil jehněčí. A pak se všechno zvrtlo.“
„Jehněčí?“ přerušila ho Veronika, tušící nový zvrat.
„Ne, pračka,“ přiznal. „Naházel k tomu prádlo, dal maso do trouby, začal uklízet. A vtom kocour…“
„Je živý?“ vyskočila Veronika, oči jí vzplanuly hrůzou.
„Je, je! Akorát mokrý. Přísahám, když jsem zapínal pračku, nebyl tam! A pak se… no, ocitl uvnitř.“
„Jak?!“ sevřela Veronika pěsti. „Jak se mohl dostat dovnitř, když byla zavřená?“
„Nevím,“ rozpačitě pokrčil rameny Jan. „Asi se protáhl.“
Veronika zavřela oči, zápasíc s nutkáním ho zadusit.
„Pokračuj, Sherlocku. A ukaž toho kocoura. Chci vidět, že je v pořádku.“
„Eh, Ver, on je tam…“ zaváhal Jan. „Musíš přijít.“
„Má všechny nohy?“ hlas Veroniky zledovatěl.
Jan si promnul podrápaný obličej.
„Má! Akorát… dočasně nehybné. Kvůli bezpečnosti.“
„No dobrá, pokračuj,“ vydechla Veronika, připravená na nejhorší.
„No, zatímco byl kocour… ehm, v praní, ucítila jsem spáleninu. Běžel jsem do kuchyně, otevřel troubu – a tam byl peklo! Spálil jsem si prsty, jehněčí hořelo. Chtěl jsem to polít olejem, a ono to bác! Vlasy mi chytly, dým valil, hasil jsem. A vtom začal řvát kocour. Koukám – jeho oči za sklem pračky. Došlo mi, že tam není ve své kůži. Vypnul jsem ji, ale nejde otevřít. Kocour řve, sporák hoří, obličej bolí, vlasy doutnají. Chytil jsem páčidlo – a pračka začala téct, ale kocour vyskočil. Zatímco jsem hasil, běhal po bytě jak pominutý, řval, rozbil vázy, rozdrápal tapety, strhl závěsy, rozlil víno, co jsem měl na večeři. Sousedé zespodu bušili na topení a hrozili kastrací. Nevím, mě nebo jeho. Ale vše pod kontrolou, neboj!“
Veronika si utřela slzy – smíchu nebo hrůzy – a vydala se do bytu. Chaos byl dokonalý: rozbité vázy, louže vody, potrhané tapety, smrad spáleniny. Na topení visel přivázaný kocour Baron, s tlamou omotanou šátkem. Živý, ale v šokDokoukala se na manžela, který stál s očima plnýma omluvy a s růžemi v podpaží, a řekla: „Příště mi radši dej jen čokoládu, ano?“