Překvapení s jiskrou: Jak Jaroušek málem zapálil byt na MDŽ
Klid v bytě Jarky explodoval dřív, než stačila překročit práh. Po schodišti se táhl kouř, stékala mýdlová voda a vzduch byl napjatý jako tětiva – jako by jí sám šeptal: „Nechoď dovnitř… Raději se otoč.“ Ale Jarka, otrlá ředitelka velké firmy, nebyla z těch, kdo ustupují.
Dveře otevřela trhnutím, hodila na poličku kytici z firemního večírku, shodila boty, jako by odhazovala tíhu celého dne, a nohy strčila do pantofelů. I když podle množství vody na zemi by byly gumáky lepší volbou. Uvnitř se něco zuřivě bzučelo, bouchalo a kouřilo. A v rohu navíc řval kocour.
„Jaroušku?! Co se tu, k čertu, děje?!“ zaburácela, prodírajíc se párou a pachem připáčeného tuku.
Manžel se vynořil z hloubi bytu. V trenýrkách, bosý, s odřeninami a sazemi na obličeji, s monoklem pod okem a ručníkem omotaným kolem hlavy jako berberský Tuareg. Vypadal, jako by nechtěl připravit překvapení, ale právě vybojoval bitvu u Stalingradu.
„Jarko… myslel jsem, že přijdeš později… ten večírek, vždycky tam zůstáváš do konce…“
Jarka si bez jediného slova překvapení sedla na štokrle, zavřela oči a řekla rozhodně:
„Hlášení. Všechno. A bez ‚miláčku‘ a ‚neboj se‘. Měla jsem strach, když na mě v devadesátkách dorazili výběrčí výpalného. Měla jsem strach, když firma byla na pokraji krachu. Od té doby se nebojím. Tak mluv, cos tu vyvedl.“
Jaroušek polkl.
„Chtěl jsem překvapení. Svátek. Zasloužíš si to… Uklidil jsem, vypral, dal do trouby vepřovou, umyl podlahy…“
„Vepřovou?“ podivila se Jarka.
„No… vlastně pračku. Začala téct. Ne hned. Nejdřív jsem dal maso do trouby, pak jsem šel do koupelny k pračce. A tam byl kocour.“
„Ten žije?“
„Jasně!“ urazil se Jaroušek. „Jen je trochu mokrý. A naštvaný. Přísahám, když jsem pračku zapnul, nebyl tam. Musel se tam nějak… dostat.“
„Dostat?! DO ZAVŘENÉ PRAČKY?!“
„No… možná protekl…“
Jarka si zakryla obličej dlaněmi.
„Dobře, pokračuj. Ale ukaž mi ho. Musím vidět, jestli aspoň on přežil.“
„Eh… on je v obýváku. Je… přivázaný. Kvůli bezpečnosti. A aby uschnul.“
„Má všechny packy?“
„Čtyři. Jen… jsou dočasně nehybné.“
„Tak dál.“
„Takže peru, a najednou cítím, že něco hoří. Otevřu troubu a maso je na uhel. Chtěl jsem přidat olej – vzplálo. Spálil jsem si obočí. Vtom kocour začal řvát. Běžím k pračce, ale nejde otevřít. A za sklem kouká jako posedlý a ječí! A já mezi peklem u sporáku a peklem v pračce. Vzal jsem páčidlo. Rozbil to. Kocour vyskočil a začalo peklo…“
„Bože…“ zašeptala Jarka.
„Rozbil dvě vázy, pokakal koberec, strhl záclony, rozdrápal tapety, rozbil šampus. Sousedé dole vyhrožovali policií a čarodějnicí. Chytil jsem ho a přivázal. Suším ho. A tobě, Jarko, jsem chtěl udělat překvapení…“
Jarka vstala, prošla do obýváku. To, co viděla, by méně otužilou ženu poslalo na infarkt, ale ne ji. Kocour přivázaný k radiátoru, s tlamou omotanou šátkem, vzduch plný dýmu, louže, rozbité sklo. Jak z válečného dokumentu. Jaroušek se motal kolem, snažil se vysvětlit:
„No on přece nemohl jen sedět! Bál jsem se, že neuschne. A aby neřval, zakryl jsem mu pusu. Ale je v pořádku!“
Jarka kocoura odvázala, utřela ho Jarouškovým ručníkem a přitiskla k sobě.
„Seš pěkná svině, Jardo. Mohl se udusit. I když po té pračce už mu asi nic neublíží.“
Posadila se s ním na gauč a podívala se na manžela:
„No?“
„Co ‚no‘?“ sklesle odvětil. „Mám si jít rovnou oběsit?“
„Připomeň mi, hlupáku, co je dnes za den.“
Jaroušek se rozzářil, vyběhl z místnosti a za chvíli se vrátil s vážnou tváří, poklekl před ženou a sepjal ruce.
„Jarko, moje sluníčko. Třicet let jsme spolu a pořád žasnu, jaká jsi. Silná, krásná, trpělivá a milovaná. Všechno nejlepší k Mezinárodnímu dni žen!“
Podal jí krabičku s prstýnkem a pomačkanou, potrhanou kytici.
„Květiny byly v pořádku… než kocour… no, chápeš…“
Jarka povzdechla a přičichla k růžím.
„Voní. A zázrak – ne po spálenině. Jardo, žádné další experimenty. Jen květiny. Jen obejmi. Jen nezapal byt. Slibuješ?“
„Chtěl jsem něco výjimečného. V práci ti dávají drahé dary, a já… chtěl něco od srdce. S citem. A s jiskrou. Tak to dopadlo.“
„Dopadlo,“ usmála se Jarka. „S citem, s jiskrou, a dokonce i s hrozbou požáru. Pojď. Zachraňovat byt. Omlouvat se sousedům. Nebo tu čarodějnici fakt přivolají. I když třeba i ona má svého Jarouška. Stejného… vynálezce. Kdo ví, čím zrovna je zaměstnaná.“
Kocour v tu chvíli zívnul, omotal ocasem Jarku nohu a demonstrativně frknul směrem k Jarouškovi. Svátky byly zachráněny. Na celý život.