Když mi jednoho dne před dveřmi nechali mimino, můj život se obrátil naruby – na takovou změnu jsem nebyla připravená.
Od chvíle, kdy jsme přijali adoptovaného chlapečka, se vše změnilo, a bohužel ne k lepšímu.
Jana a její manžel Tomáš vychovávali osmiletou dceru Adélku. I když jejich rodina vypadala na pohled úplně, oba cítili, že by mohli dát lásku a péči ještě jednomu dítěti. Rozhodli se adoptovat chlapce z dětského domova, navzdory varování příbuzných.
„Rodiče nás v téhle myšlence nepodpořili,“ vzpomíná Jana. „Mamka říkala: ‚Proč byste si brali cizí dítě? Kdo ví, jaké má geny nebo nemoci?‘ Ale my s Tomášem jsme byli přesvědčeni, že to je správné, a nedali jsme na cizí názory.“
Po dlouhých papírováních a čekání se jejich rodina rozrostla o pětiletého Honzíka. Chlapec byl tichý a ostýchavý, ale manželé věřili, že ho svou láskou časem rozvázou.
Od začátku se Jana s Tomášem rozhodli Honzíkovi neříkat, že je adoptovaný. Doufali, že na své minulé trápení zapomene a bude se cítit jako jejich vlastní dítě.
Jenže po pár měsících se začaly dít podivné věci. Jednoho dne Jana objevila Adélčinu oblíbenou panenku rozstříhanou nůžkami.
„Byla jsem v šoku,“ vypráví. „Honzík jen tak stál vedle a mlčky se na mě díval. Ptala jsem se, proč to udělal, ale jen pokrčil rameny.“
Jana se rozhodla navštívit dětského psychologa. Ten jí vysvětlil, že takové chování může být následkem traumatu z dětského domova, a doporučil větší trpělivost a citlivý přístup.
Manželé se rad snažili držet, ale situace se zhoršovala. Ve školce Honzík učitelkám vyprávěl, že ho rodiče netopí a bijí. Než se nadáli, u dveří stáli sociální pracovníci.
„Bylo to ponižující,“ vzpomíná Jana. „Vždycky jsme dětem dávali to nejlepší, a najednou jsme měli být tyrani.“
Kontrola nic neodhalila, ale pachuť zůstala. Tomáš začal naléhat, aby Honzíka vrátili do dětského domova.
„Už to takhle dál nejde,“ říkal. „Ničí nám rodinu. Adélka se ho bojí a já si připadám bezmocný.“
Jana byla rozpolcená mezi láskou k manželovi a odpovědností k Honzíkovi. Doufala, že se vše časem srovná, ale šlo to od desíti k pěti. Chlapec byl čím dál agresivnější, vyhrožoval rodičům i sestře.
Nakonec Tomáš zlomil a podal žádost o rozvod. Dal Janě ultimátum – buď Honzík odejde, nebo on.
„Bylo to nejtěžší rozhodnutí mého života,“ přiznává Jana. „Milovala jsem manžela, ale nemohla jsem Honzíka zradit.“
Po rozvodu zůstala Jana sama s dvěma dětmi. Snažila se věnovat Adélce i Honzíkovi, ale cítila, že to nezvládá. Stres a vyčerpání ji dohnaly k nervovému zhroucení.
„Došlo mi, že takhle to dál nepůjde,“ říká. „Už jsem pro Honzíka nemohla být tou oporou, jakou potřeboval.“
S těžkým srdcem se Jana rozhodla vrátit Honzíka do dětského domova. Bolelo to všechny, ale věděla, že je to nejlepší řešení.
„Doufám, že najde rodinu, která mu dá to, co já jsem nedokázala,“ říká Jana se slzami v očích.
Teď se soustředí na výchovu Adélky a na to, aby zase našla klid ve svém životě.