**Nečekaný host v bytě**
Běla a Jan seděli v čele stolu, zářící štěstím. Jejich svatba byla v plném proudu: hosté tančili, přípitky tekly proudem. Po veselce se mladomanželé vydali na krátkou svatební cestu — dar od Běliných rodičů. Bydlení už měli: útulný byt, který po babičce zdědila Běla. Nebyl velký, ale byl jejich, v dobré čtvrti, s čerstvou rekonstrukcí — pro dva jako stvořený. Když se vrátili z výletu, vystoupali se zavazadly ke svým dveřím. Jan vsunul klíč do zámku, ale náhle strnul: dveře byly zamčené zevnitř. Někdo byl v jejich bytě! Ohromeně pohlédl na Bělu, zmáčkl zvonek, a když se dveře otevřely, oba ztuhli překvapením.
Na prahu stál Josef Novák, Janův otec. „Táto?“ vyhrklo z Jana. „Co tu děláš?“ Běla, stále ještě zaražená, si všimla, že Josef vypadá unaveně, s pohledem bez jiskry. „Pohádali jsme se s Magdou,“ povzdechl si. „Můžu u vás přespat?“ Běla se zarazila, ale přikývla: „Samozřejmě, pane Nováku, pojďte dál.“ V bytu se linula vůně špaget s masem — Janův otec stihl uvařit večeři, přičemž suroviny našel v mrazáku. „Věděl jsem, že se dnes vrátíte,“ dodal rozpačitě.
Běla a Jan se vzali po roce chození. Svatba byla hlučná, a Běla již znala celou manželovu rodinu: Josef, jeho otec; Magdaléna, macecha, která přišla do rodiny, když bylo Janovi sedm; dvě tety, otcovy sestry, Marie a Darina; a dvě Janovy nevlastní sestry, Tereza a Klára. Obě těhotné sestry na svatbě bručely, záviděly hostům veselí, zatímco ony musely sedět tiše a pít džus. Běla se snažila být zdvořilá, ale cítila napětí: Magdaléna a její dcery se vždy držely stranou, jako by Jan pro ně byl cizí.
Při večeři z Josef vypověděl, co se stalo. Tereza, starší dcera Magdalény, porodila předčasně. Dítě bylo zdravé, ale její muž ji podvedl, a tak se vrátila k matce. Magdaléna po Josefovi chtěla peníze na kočárek a postýlku, obviňovala ho, že je povinen vnučku živit. „Já nejsem dědeček,“ řekl Josef hořce. „A ještě mě vyhodila. Sebrala mi kartu, když jsem spal.“ Běla poslouchala a cítila, jak v ní narůstá rozhořčení. Magdaléna byla vždy panovačná, ale tohle už přesáhlo všechny meze.
Jan se zamračil: „Táto, zablokoval sis kartu?“ Josef zavrtěl hlavou: „Nenapadlo mě… Už předtím si brala.“ Běla si vyměnila pohled s manželem. Věděli, že Magdaléna pronajímá svůj vlastní byt, ale žije v Josefově domě, který částečně patří Janovi — dědictví po jeho zesnulé matce. „Jezdci chce i tvůj podíl,“ pokračoval otec. „Žádala, abys se ho, Jene, vzdal.“ Běla vydechla: „Jak to? To je přece tvé, Jene!“
Následujícího dne Magdaléna Janovi zavolala. „Jsi dospělý muž,“ začala. „Oženil ses, odstěhoval, tak si něco pořiďte. Svůj podil nech otci, tobě je k ničemu.“ Jan odpověděl chladně: „Je to dědictví po mámě. Nic nedám.“ Magdaléna přešla k výhrůžkám: „Pokud Tereze nepomůžeš a nevzdáš se podílu, rozvedu se s Josefem!“ Jan se jen pousmál: „To by bylo to nejlepší, co bys mohla udělat.“
Vrátil se k otci a zeptal se přímo: „Táto, jsi s ní šťastný?“ Josef váhal, ale pak přiznal: „Využívá mě. Jsem unavený.“ Jan navrhl plán: přepsat nemovitost na něho formou darovací smlouvy. „Pokud zůstane, znamená to, že jí záleží na tobě. Pokud odejde — její volba.“ Josef souhlasil, a druhý den podepsali dokumenty. Běla manžela podporovala, i když se obávala: „Co když udělá scénu?“ Jan pokrčil rameny: „Ať to zkusí.“
Když se Magdaléna dozvěděla, vtrhla do bytu, kde Josef stále pobýval. „Jak jsi mohl?!“ ječela. „Oklamali tě!“ Josef odpověděl klidně: „Ty jsi chtěla byt. Teď patří Janovi. Ty máš svůj. Jestli tě nezajímám, odejdi.“ Magdaléna pochopila, že ztratila kontrolu, sbalila si věci a odešla se slovy: „Ještě toho budete litovat!“ Ale nikdo nelitoval. Rozvod proběhl rychle — nebylo co dělit.
Dům zůstal Janovi a Josef bydlel dál se synem a snachou. Běla trvala na svém: „Tohle je tvůj domov, pane Nováku. Jsme rodina.“ Později, když se jim narodily děti, vzali hypotéku a přestěhovali se do nového bytu, ten starý nechali Josefovi. Magdaléna se pokusila vrátit, ale Josef zůstal neoblomný. „Konečně jsem volný,“ řekl jednou u večeře, a Běla se usmála. Jejich rodina byla pevnější než kdy dřív, a Magdaléna zůstala s tím, co si vybrala — prázdnými ambicemi.