Já nehledala svou první lásku, už mi je 62 let Jenže když si se mnou jedna z mých žákyň dělala rozhovor, zjistila jsem, že mě hledal celých 40 let A to byl teprve začátek. O něco později jsem rozkrývala jeho opravdovou minulost, a nestačila jsem zírat. Bůhví, kdo z nás v tom příběhu byl větší mafián.
Je mi 62, už téměř čtyřicet let učím literaturu na gymnáziu. Můj život běží v zaběhnutých kolejích: dozor na chodbě, Mácha, vlažný čaj ve sborovně a slohovky, které mi cpou na stůl v takovém množství, že by to možná postavilo i Karlův most.
Každý prosinec dávám žákům tradiční úkol: Rozhovor se seniorem o nejživější sváteční vzpomínce. Obvykle na mě koukají, jako že jsem jim právě nabídla žížalu k večeři.
Úkol, který všichni upřímně nenávidí.
Ale letos ke mně po hodině přišla tiší a nenápadná Tereza. Paní učitelko Novotná, můžu udělat rozhovor s vámi? držela se přísně zadání, papír měla v ruce skoro jako štít proti mým námitek.
Zasmála jsem se: Ale prosím tě, Terezko, moje vzpomínky by tě akorát uspaly. Najdi si babičku, dědu nebo aspoň sousedku, co zachránila kočku z požáru! Ale koukala na mě s výrazem, jaký mají jen ti, co už úkol nechtějí řešit nikde jinde. Chci to udělat právě s vámi, řekla rozhodně a bylo to jasné.
Nakonec jsem souhlasila: Dobře, zítra po vyučování. Ale jestli se mě zeptáš na vánočku, zdrbu ti ji na tři stránky. Usmála se: Platí!
Nostalgie a hravé vzpomínky
Druhý den seděla proti mně v prázdné třídě, blok otevřený, noha jí poskakovala pod židlí. Začala nenápadně: Jak to u vás o svátcích vypadalo, když jste byla malá?
Vyprávěla jsem jí o moučníku, který chutnal jako pokus o vynález nové malty, o tátovi, co pouštěl koledu dokola, a o roku, kdy se nám stromeček naklonil tak nebezpečně, že jsme ho fixovali krajkou a nadějí.
Můžu se zeptat na něco osobnějšího? podívala se na mě nenápadně přes brýle.
Když přišla s otázkou, jestli jsem o svátcích někdy zažila romantiku, ucítila jsem v hrudi pich ohně, co tam doutná už… no, tak dlouho, že to ani nevím přesně.
Byl tam jeden kluk, Tomáš. Byli jsme mladí a blbí, snili o budoucnosti, ke které jsme měli asi tak blízko jako k brněnskému moři.
40 let pátrání
O pár dní později se Tereza dveřmi do sborovny doslova vřítila a třímala mobil v ruce, že ho málem upustila vzrušením. Paní učitelko, myslím, že jsem ho našla!
Nevěřila jsem svým uším: Koho?
Zářila víc než vánoční řetěz v Tescu. Ukázala mi zprávu na internetu: Hledám dívku, kterou jsem miloval před 40 lety. Najednou jsem měla pocit, že vyhrávám jackpot ve Sportce.
A na té staré fotce? Jsem to byla já, sedmnáctiletá, v modrém kabátu a s předním zubem jako pomník.
Chcete, abych mu napsala? ptá se a kouká mi přímo do duše. Dívám se na ni a nemůžu říct ani ň.
V momentě, kdy Tereza navrhla, že ho kontaktuje, srdce mi poskočilo. On na mě nezapomněl a i po tolika letech mě pořád hledal.
Nakonec jsme si začali psát a domluvili si schůzku v kavárně v centru Prahy. Vybrala jsem si outfit, který je upřímně novotnovský žádné mladistvé kreace, prostě já.
Setkání, co převrátilo můj svět
Když jsem ho zahlédla, byl už někdo jiný. Ale ty jeho oči Na ty jsem nezapomněla a nikdy nezapomenu. Aleno, řekl potichu, a já najednou seděla současně ve dvou časech tehdy a teď.
Začali jsme povídat. Najednou byly zpátky všechny ty staré historky a pocity, jako že jsme nikdy neopustili ten náš svět. Povídali jsme si o životech, které se sice rozdělily, ale nikdy úplně neoddělily.
Vždycky jsi pro mě byla někdo výjimečný, řekl mi.
V ten okamžik, napůl s kávičkou, napůl se splínem, jsem ucítila, že ještě není konec. Že život umí začít znova klidně už po šedesátce. Nám to tehdy nevyšlo, ale teď máme šanci napsat další kapitolu.
Závěr
A i když nejsme žádní mladíci a oba už máme ledacos za sebou, díky Tomášovi jsem se přesvědčila, že naděje nikdy neumírá. Není právě tohle o životě možnost začít znovu kdykoliv? Těším se, co nám ještě budoucnost přinese. A možná si konečně uvařím slušný čaj.