Nebyl takovým princem, jak se zdálo…

Dobré zprávy

**Deník**

Nebyl to takový princ, jak se zdál…

Lucie potkala Jakuba, když se právě vrátil z vojny. Vypadal jako z titulní stránky módního časopisu — vysoký, atletický, s uhrančivým pohledem zelených očí a tmavými kudrnatými vlasy. Vedle něj působila Lucie obyčejně, i když byla hezká: světlé vlasy, štíhlá postava, milý úsměv. Nemohla uvěřit svému štěstí — ze všech holek si vybral právě ji.

„Co na tobě vůbec viděl?“ špitaly kamarádky. „Takoví fešáci nikdy nezůstanou dlouho. Zblázní se do tebe, pak zmizí.“

Ale Lucie se jen usmívala — věřila v jejich lásku. Chodili spolu do kina, na taneční, scházeli se s přáteli. Jakub jí neoplýval komplimenty, ale byl vždy nablízku a jeho doteky ji dokázaly rozesvětlit. Když ho poprvé přivedla domů, její matka, Alena Jiřina, se zamračila. Později, když zůstaly samy, jí tiše řekla:

„Krásní muži patří všem, drahá. Málokdy zůstanou věrní. Nechvátej se svatbou, prověř si ho. Je moc… výstavní.“

Lucie se urazila. Věřila v Jakubovy city, nechtěla slyšet pochybnosti. Ale matka v ní přece jen zanechala semínko nejistoty.

Jakub se postupně začal měnit. Nejdřív posilovna, pak bazén, pak nové společnosti. Lucie, aby s ním byla, se také začala věnovat sportu, ale cítila se trapně vedle sebevědomých, vypracovaných dívek. Jakub si jich nevšímavě všímal, zatímco Lucie častěji odcházela domů dřív, aby neukázala slzy.

„Ty jseš ale chcípák,“ zasmál se jednou, když se nastydla po bazénu. „Radši zůstaň doma s knížkama.“

Ta slova ji zasáhla a Lucie si vzpomněla na matčiny rady. Začala tušit, že Jakub chladne. Čím dál častěji odcházel sám, nevolal, nezval, nevysvětloval. A pak jednou prostě zmizel. Přestal se ozývat.

„Nevolá?“ zeptala se matka.

„Ne…“ zašeptala Lucie a otočila se ke zdi.

„Tak dost! Honem do kadeřnictví!“ poručila Alena Jiřina. „Nový účes je první krok k novému životu. A pak si ušijeme šaty, ty máš dobrý vkus.“

Koupily látku, Lucie kreslila střihy, snažila se rozptýlit. Zvěsti o Jakubových nových známostech k ní doléhaly, ale držela se. A když o pár týdnů později přišla na taneční zábavu — v novém účesu, lehká, sebevědomá, zářící — všichni se otáčeli. Všimli si jí.

Jeden kluk, Honza, tichý a nenápadný, se o ni začal zajímat. Žádný krasavec, ale jeho oči se na Luci dívaly jen s něhou a upřímností. Za měsíc jí požádal o ruku.

„To je teprve chlap!“ prohlásila matka. „Zamiloval se a ožení se. A ty?“

„Souhlasím,“ tiše odpověděla Lucie.

„Miluješ ho?“

„A jak by ne? Je laskavý, pracovitý, věrný. Jsem pro něj jediná.“

Svatba byla srdečná, prostá. Začínali od nuly: první židle, první talíř. Za rok se narodila dcera, za další tři syn. Rodina, péče, štěstí.

Na Jakuba už nemyslela. Jen tu a tam zaslechla, že opustil manželku, že našel milenku, že zase bloudí. Lucie se jen pousmála:

„Byl vůbec můj? Jen taková mladická epizoda. Ať je šťastný, jestli dokáže.“

Doma na ni čekaly děti a manžel. A máma — moudrá, laskavá, ta nejbližší. Ta, která ji kdysi ochránila před opravdovým neštěstím. Díky ní Lucie našla své tiché, skutečné štěstí.

Mámo… buď tu ještě dlouho. Beze tebe to není ono.

Rate article
Add a comment