„Nebuš mě do zad!“ Děti na cestě a podráždění lidé

Dobré zprávy

Zatímco maminky zahlcují internetové diskuze dotazy na to, co má být v lékárničce, a jestli je vůbec pustí do kabiny s kočárkem, ostatní cestovatelé se potichu připravují na nervy drásající let v jejich blízkosti. V poslední době je to zvláštní jednoduché. Kdysi se někdo snažil napomenout nespokojence, že děti je třeba milovat, dnes aerolinky vybízejí k zavádění téměř separátních oddělení, aby se jeden druhému vyhýbali. Kdy jsme se vlastně ocitli v takovém světě?

Šťastnou cestu!

Kdy přesně začalo být v módě neuzavírat se před světem tím, že máte dítě? Člověk chodí dál do práce, pokračuje ve společenském životě, vyráží na akce a taky cestuje co to jde. Bez ohledu na to, kolik je dítěti let. Naše maminky si takový velkolepý život vtěsnat do plánů ani nepokusily. Těžko si představit maminku s novorozencem v restauraci v roce 1969. Nebo i později. Lidé by to považovali za zvláštní štěstí a možná i nechápali proč.

Ať se tomu kdokoliv brání sebevíc, dlouhá cesta s dítětem je stres jak pro dítě, tak pro rodiče. K pohodlí všech musí člověk něco obětovat. To je přesně to, do čeho se většina nechce pustit. Jakmile jsou prázdniny, dospělí poleví hned po přistání a děti nechávají čelit tomu všemu samy. A pak jsou vydaní napospas okolí.

Každý přece chce letět v klidu. Nikdo není ochoten snášet dvě hodiny řevu a chaosu potom, co za letenku vysázeli pět tisíc korun. Lidi nadávají i na nedostatek prostoru u nohou, aby se mohli natáhnout. Jakýpak prostor, když za vámi šermuje pětiletý kluk, kterého fascinují pohupy sedadla. Nevybavuji si, že by někdo reagoval úsměvem a že by z něj dělal kozla.

Postupně mizící školka

Chtěla jsem být kdysi slušná. Když si vedle mě v letadle sedla paní s batoletem, nemohla jsem popadnout dech. Brzy se však ukázalo, že to nebude stačit. Ta rodina totiž byla obrovská! Vepředu, za mnou, všude kolem se rozprostírali, házeli věci, překřikovali se, postupně si podávali lahvičky a dudlíky celými řadami. Chybělo snad už jen, abych byla adoptovaná. Vážně to bylo nepříjemné. Bez mrknutí oka po mně chtěli tahat věci, bez jednoho prosím, a málem mě několikrát opařili vařící vodou z termosky. No skvělé! Nebylo kam utéct, zbývalo hned vyskočit z okna.

Jindy v nočním rychlíku z Olomouce jsem sledovala surrealistickou scénu. Maminka čtyřleté Žofie s ní pracovala celých dvacet šest hodin, co jsme s rachotem svištěli po kolejích. Viditelně dělala všechno proto, aby neobtěžovaly ostatní. Co to znamenalo v praxi? Vagónem dokola znělo Žofi, pojď sem, Žofi, pojď tam, Žofi, pojď ke stolečku, a k tomu čarování pastelkami a povídání o všemožných psech a kočkách, které za tu dobu stihly nakreslit ve všech barvách celé tři čtvrtě hodiny v kuse nahlas popisované. Člověk neví, co vlastně pálí víc.

Jak po takovém zážitku neskončit s pocitem obviněného, že všechny ostatní vybízíte zůstat raději doma, dokud děti nevyrostou? Pravda, pokud je dítě natolik klidné, že maluje potichu tři hodiny a usne tvářičkou přilepené k nedobarvenému psovi fajn. Ale znáte takové děti?

A to ani nemluvím o miminkách, která pláčou při vzletu, při přistání, a vlastně pořád. Dřív byl v letadle jeden, teď jich bývá pět. Navíc k tomu všichni jejich radostní sourozenci, kteří poskakují a piští v uličce. Z takové kabiny odcházíte ven tempem srovnatelným s rychlostí letu.

Pozor, nejsem dítě-bez-dětí. Sama jsem absolvovala cestování s malým dítětem. Upřímně řečeno, spíš z nutnosti. Odjeli jsme, až když se dalo dítěti všechno vysvětlit na prstech a v případě nutnosti rázně říci seď tady a na nic nesahej. Sice je to čekání bez malování, ale aspoň klid. Lidé však smýšlejí jinak vezmou s sebou kdeco, aby dítě mělo pořád co dělat, a pak ho nechají běhat, protože je to pro jeho zdraví strašně důležité. A to prý stačí.

Rate article
Add a comment