Už s vámi nechci žít! Pořád vám něco vadí! dívala jsem se na mámu rozčíleně i dotčeně. V pořádku, když jsem byla malá: tam nechoď, to nedělej, ale teď je mi už dvacet, mami! Dvacet. Už dva roky jsem plnoletá.
A když jsi plnoletá, nechceš bydlet s námi, tak si najdi práci, pronajmi si byt a plať si ho sama. Takové je moje stanovisko, dcero.
To je teda hezký! odsekla jsem. Jednou je to studuj, nechoď po večírcích, pak zase běž raději do práce. A co škola, to už tě nezajímá? A co, kdybyste mi pomohli, když jsem vaše vlastní dcera?
Ty jsi přece samostatná dívka, přidal se otec. Naše rady nepotřebuješ. Takže když nechceš, abychom ti do života zasahovali, můžeš začít žít opravdu sama.
Jasně, tahle situace mi vlastně moc nevyhovovala. Máma po mně nechtěla, abych uklízela nebo vařila, táta platil energie, kupoval jídlo a čas od času mi poslal nějaké peníze na účet. Žít takhle bylo pohodlné a bez starostí. Jen kdyby se rodiče tolik nemíchali do mého života…
Ale moje tvrdohlavost mi nedala ustoupit. V naší rodině se tradovalo, že jedna z mých praprababiček byla přesvědčenou revolucionářkou. Když si rodiče stěžovali na moji neústupnost, vždycky tuto historku připomínali.
Našla jsem si práci a pronajala malý byt kousek od univerzity. Až teď jsem pochopila, co to opravdu znamená, když není dost peněz. Dřív jsem o tom slyšela jen v autobuse, při řečech známých rodičů, nebo v televizních diskuzích, kde padala slova jako Na základní věci peníze nevystačí.
Platba nájmů spolkla většinu skromného platu a musela jsem myslet ještě na jídlo, dopravu a další běžné výdaje. Hlučné večírky, o kterých jsem dřív snila, najednou ustoupily do pozadí. Ani jsem si nevšimla, jak jsem se postupně naučila vážit si vydělaných peněz a některé připomínky rodičů už mi nepřipadaly tak útočné.
Jednou jsem se vracela z práce. Přede mnou šli dva hluční kluci, kteří si mezi sebou vyměňovali hloupé a vulgární vtipy. Jen jsem nad nimi kroutila hlavou to v těch hlavách nemají nic rozumného?
Před malým, už léta prázdným krámkem na schodech sedávala stará paní, kterou jsem tu už vídala. Tu a tam tiše mumlala něco pro sebe. U nohou jí stála zmačkaná plechovka, do níž kolemjdoucí házeli drobné. V době bezhotovostních plateb nemá většina lidí u sebe skoro žádné mince nebo pomačkané bankovky. Já si však vždy nechala pro tuhle paní v peněžence aspoň pár korun. Sama ani nevím proč. Dřív bych jí snad ani nevěnovala pozornost.
Jenže opravdu nazvat ji žebračkou by bylo nefér. Ošoupané oblečení a tašky u nohou nedokázaly zamaskovat její vnitřní důstojnost. Každému, kdo přispěl, klidně kývla na poděkování a trpělivě sedávala dál na studených šedých schodech.
Tihle kluci se vedle ní zastavili, ušklíbli se a jeden z nich plechovku kopl stranou. S rachotem se odkutálela, drobné se rozsypaly po chodníku.
Paní se pomalu zvedla a neobratně začala sbírat koruny ze země. Prsty jí moc nesloužily, ale nevzdávala se.
Co to děláte, blbci! vyprskla jsem a běžela staré paní pomoci.
Kluci se rozesmáli, něco na mě pokřikli a pokračovali dál.
Tady, vezměte si, podala jsem jí zpátky nasbírané drobné a přidala i připravenou dvacetikorunu z peněženky.
Děkuji, odpověděla tiše a vzhlédla ke mně. Oči jí působily překvapivě mladě na tváři samé vrásky. Poznávám tě. Vždycky mi sem dáváš koruny.
Přejela prsty pomačkanou plechovku.
Je celá zmačkaná. Budu si muset najít jinou.
Ruce se jí třásly a mně připadalo, že se necítí vůbec dobře.
Bydlíte daleko? zeptala jsem se.
Zavrtěla hlavou.
Vidíš ty paneláky za hřištěm? Tam mám byt.
Pojďte, doprovodím vás. Bude se vám asi těžko jít.
Srdce mě bolí, rozčílila jsem se opřela se těžce o mou paži. Děkuji, děvče. Moc nezdržím.
V malém bytě ve třetím patře nás okamžitě přivítalo několik koček. Vyjeveně jsem počítala ztratila jsem přehled.
Dvanáct, vysvětlila paní, když si všimla mého pohledu. Nikdy bych nevěřila, že jich budu mít tolik.
Proč je všechny máte?
Oni nejsou pro mě, já jsem pro ně. Oni mě potřebují. Bez mě by zemřely. Kapu i Lusynku někdo vyhodil u popelnic v zimě. Našla jsem je v igelitce, když jsem šla s odpadky. Lusy kvílela, Kapa už skoro nedýchala. Pusinku jsem vzala klukům, kteří ji trápili, a Romča se jednou sám přidal. Fenička měla koťata v sklepě. Musela jsem ji vzít k sobě, aby je někdo neotrávil Myslíš si, že jsem blázen?
Ne, vůbec ne, znejistěla jsem. Je jich jen opravdu hodně. A potřebují jíst
Proto sedávám venku, přikývla.
Od té doby jsme se začaly vídat častěji. Zní to zvláštně, ale nemohla jsem už žít jako dřív. K paní Eleně Vojtěchové, jak jsem se dozvěděla, jsem se stavovala častěji. Napsala jsem o ní i na Facebook. Překvapivě se časem vynořily kromě zlých komentářů i slova útěchy, nabídky pomoci. Přibývalo jich.
Táta se mě jednou zeptal: Dcerko, proč to vůbec děláš? Nikdy jsi zvířata nějak zvlášť nemilovala.
Tati, nejde jen o lásku ke zvířatům. U nás doma se to ani neřešilo, proto jsem se nikdy neptala, jestli bych mohla mít psa nebo kočku. Ale teď si říkám proč? Paní Elena mi řekla, že ne kočky potřebují ji, ale ona je. Tati, je to pravda. Bez ní by všechny dávno zemřely.
Takže jsi rozhodnutá? Nasbírat jich plnou domácnost a celé dny se o ně starat? rozčilovala se máma. To jsou z tebe už teď staré panny?
Ne, nemám to v plánu, odsekla jsem. Chtěla jsem si jednoho vzít, aby to měla Elena lehčí, ale majitelka bytu mi to zakázala. Tak jsme na to každá jinak. Nejsem dítě ani hlupačka. Nedělám nic špatného.
To není špatné, povzdychl otec. Ale mít život plný takového Dcerko, máme s mámou jen obavy.
Tati, neměj o mě strach. Mně je dobře.
Pomáhala jsem dál Eleně Vojtěchové. Díky sdílení na internetu se podařilo najít nové domovy pro čtyři nejmladší kočky Feninčina koťata, která kdysi chtěli otrávit. Ale osm zůstalo u původní majitelky. Většina už byla na svůj věk stará, nikdo další je nechtěl. A paní Elena, za ta léta strávená jen se svými svěřenci, byla na ně silně vázaná.
Jednou mi tiše řekla: Jestli se mi něco stane, nezanech je. Moc prosím. Jsi jediná, komu můžu věřit.
Styděla jsem se zeptat, proč žije sama, ale později mi to sama řekla se steskem.
Víš, Káťo, mohla jsem mít vnučku jako jsi ty. Ale syn se rozvedl, nemohl mít děti. Pak tragicky zemřel při výkonu služby. Zůstala jsem sama. S kočkami. Nemůžu nechat slabé a bezbranné bez pomoci.
Jednou, když jsem za ní přišla, dveře nikdo neotevíral. Zavolala jsem sousedku.
Dobrý den, neviděla jste paní Vojtěchovou?
Katko, jsi to ty? Dneska jí nebylo dobře. Uvidíme mám klíče.
Paní ležela klidně, jako by spala. Vrásky na tváři vyhlazené, výraz klidný. Kočky posedávaly kolem a nechápavě mňoukaly.
Ach, svatý Václave, odešla naše paní Elena, znamenala se sousedka. Já tiše plakala. Ještě nikdy jsem smrt nezažila tak blízko.
Co teď? opakovala jsem zoufale.
Káťo, tady na stole je dopis pro tebe.
Skrz slzy jsem četla vzkaz psaný roztřesenou rukou. Paní Elena mi odkazovala svůj byt a prosila, abych se postarala o její kočky.
Jsi jediná, moje holčičko písmenka se rozmazávala v slzách.
Nevěřila bych, kolik je s tím papírování. Nebýt Štěpána, zvládala bych to těžko.
Štěpána jsem poznala přes Facebook, když četl můj první post o kočkách a napsal, že drží palce. Psali jsme si, pak jsme se začali vídat. Jeho rodina byla jiná než naše doma měli vždycky zvířata, Štěpán dobrovolničil v útulku, spravoval stránky na sociálních sítích. Spolu jsme našli domovy pro Feninčina koťata.
Studoval práva, jeho rada byla v té době neocenitelná.
Katko, super! radovala se kamarádka Lucka. Máš vlastní byt! Dej kočky do útulku přes Štěpána, a máš po starostech!
Lucko, nemůžu to udělat, zarazila jsem ji. Slíbila jsem to paní Eleně.
Ale ona už je mrtvá! To se nedozví. A byt je tvůj. Nechceš zůstat sama s touhle smečkou až do stáří! Co když tu budou ještě roky?
Kolik budou, tolik budou. Nemůžu prostě porušit slib. A navíc je mi líto. Jsou hrozně hodné.
Mluvíš jak stará bába, usmála se Lucka. I tvůj táta říkal, že to je na starou pannu. Jen si vezmi, že s tímhle zoo za tebou nikdo nepřijde a chlapi tě jen obejdou.
Vždyť žádného nemám, a neschází mi, úsměv jsem jí vrátila.
Rodiče můj postoj taky nestrávili.
Byt je fajn, chodila po pokoji máma, ale tohle je jak z filmu. Nechat cizí holce odkaz
A co tě překvapuje? ozval se táta. Byla to bláznivá ženská, vymyla holce mozek. Vzala z ní slib a zničila jí život.
Nezničila, vybuchla jsem. Chtěla to nejlepší.
Pro kočky, vyhrkla máma. Ne pro tebe, hloupá. Jen si s tím odlehčila svědomí.
Od rodičů jsem šla sklíčená. Všichni byli proti mně, nabízeli vyhodit kočky ven.
Katko, počkej! doběhl mě Štěpán u Elenina domu. Čau! Kam jdeš tak smutná?
Štěpo, myslíš si, že jsem blázen? zeptala jsem se napřímo.
Proč? divil se.
Kvůli těm kočkám. Všichni si myslí, že bych je měla dát pryč, žít si radši po svém. A co když ještě není pozdě vše odmítnout?
Odmítnout? nevysmíval se jen se mě vážně díval. Paní Elena ti věřila, protože viděla, že jsi dobrý člověk. Jinak už by byly dávno mrtvé nebo vyhozené. Neodsuzuju tě. Jsem rád, že jsem tě poznal. A ještě ozvala se paní, co vezme další dvě kočky. Chtěla by tě poznat.
Opravdu? Ale co když jim ublíží?
Přijede, seznámíme se, uvidíme nemusíš mít strach.
Když jsme se pak vzali, zůstaly s námi čtyři z dvanácti koček. Romčaa si vzala sousedka.
Stejně ho mám ráda, je mazlivý a kdyby něco vy jste hned vedle.
Jednoho kocoura si vzali Štěpánovi rodiče.
U nás to je běžné, smál se Štěpán. Celé dětství jsem nosil domů zvířata z ulice.
Když jsem se vrátila z porodnice s malým Matějem, v předsíni na mě v řadě čekaly Kapa, Lusynka, Pusinka a Fenička.
Chůvičky nastoupeny! smál se Štěpán. Nebo co, naše kočičí babičky?
Ahoj, vy moje dědictví! popřála jsem jim vřele. Chyběla jsem vám? Tak Matýska uspím a jdu vás pohladit, moje kočičí štěstí.V kuchyni jsem na chvíli stála mezi sporákem a ošuntělou lavicí, kde se tolikrát schoulila stará paní Elena. Slyšela jsem za sebou tiché předení. Matýsek se v pokoji chvilku zavrtěl, ale kočky ze svých míst nehnul ani náznak. Byl tu klid, jaký zná jen ten, kdo se vrátil domů opravdu poprvé. Tiše jsem pohladila Feničku za ušima.
Všimni si, že už mi nikdo neříká, co mám dělat, broukla jsem polohlasem.
U nohou jsem našla starou zmačkanou Eleninu plechovku. Vzala jsem ji do dlaní, zahloubaná do vzpomínek. Pak jsem ji položila na parapet a do ní vhodila pár drobných. Jako připomínku věcí, na kterých záleží.
Venku se stmívalo a v okně se zrcadlili ti, kteří odešli a přesto tu byli. Věděla jsem, že i když někdy zůstávám nepochopená, vybrala jsem si cestu, kterou bych už nikdy nechtěla vyměnit.
A někdy večer, když byl byt tichý a kočky spaly, jsem si přála jediné: aby jednou moje děti dokázaly v nesnázi podržet někoho jiného člověka nebo zvíře stejně pevně, jako jsem to kdysi zkusila já. Protože do opravdového domova patří nejen láska, ale taky odvaha a věrnost danému slovu.
A když pak Matýsek poprvé natáhl drobnou dlaň a Lusynka mu o ni otřela čumáček, věděla jsem, že jsme domů přes všechna klopýtnutí došli všichni. I s tím, co jsme cestou potkali a přijali za své štěstí.