Nebudu už s vámi bydlet! Vám nikdy nic nevyhovuje! – Jana se na maminku dívala rozzlobeně i dotčeně. – Dobře, když jsem byla malá: tam nechoď, to nedělej, ale teď je mi dvacet, mami!

Už s vámi nebudu bydlet! Vám se nikdy nic nelíbí! Simona se dívala na mámu naštvaně a dotčeně. Fajn, když mi bylo deset: nechoď tam, nedělej tohle, ale teď je mi dvacet, mami! Dvacet! Už dva roky jsem plnoletá.

No, když už jsi plnoletá a nechceš s námi bydlet, najdi si práci, pronajmi si byt a plať si všechno sama. To je odpověď, dceruško.

No to snad ne! Simona se ušklíbla. To mě nejdřív nutíš, ať se učím, ať nechodím na večírky, a teď ať hned makám. Studuješ nebo pracuješ hlavně, že ti neprudí dítě doma? Pomoc mi ale nechcete, že?

Ty jsi přece samostatná. O naše rady nestojíš, přidal se táta. Tak ať do tvého života zbytečně nezasahujeme a nemusíme tě učit, jak žít, zkus začít žít vážně sama.

Samozřejmě to Simoně úplně nevonělo. Máma ji nenutila uklízet nebo vařit, táta platil nájem, nakupoval a občas poslal pár korun na účet své milované dcery. Pohoda, žádné extra starosti. Kdyby jen rodiče pořád neprudili…

Ale její tvrdohlavost jí nedovolila ustoupit. V rodině se říkávalo, že jedna z jejích praprababiček byla zarytá revolucionářka. A když měli rodiče vzteky na Simoninu svéhlavost, vždycky si tuhle historku připomněli.

Našla si tedy práci a pronajala malý byteček kousek od univerzity. Teprve teď poznala, co to znamená, když peníze prostě nestačí. Dříve zaslechla o tom jen v autobuse, když se lidé bavili, nebo při povídání rodičů o známých, nebo v televizních debatách, kde neustále opakovali: Není ani na základní věci.

Většina ne moc slavného platu padla na nájem, zbytek musela rozpočítat na jídlo, tramvajenku a další nezbytné věci. Veselé večírky, o kterých snila, postupně odsunula na druhou kolej. Sama ani nevěděla, že se učí vážit si vydělaných peněz a některé kecy rodičů už jí ani nepřišly tak mimo.

Jednou se vracela z práce. Před ní šli dva kluci; hulákali, vtipkovali, ale jejich řeči byly spíš trapné nebo sprosté. Simona jen zavrtěla hlavou: copak v těch hlavách nemají ani jednu normální myšlenku?

Na schodech před opuštěným neúspěšným krámkem sedávala starší paní. Simona ji potkávala často. Staruška si občas sama pro sebe něco brumlala. U nohou měla plechovou krabičku, do které kolemjdoucí házeli drobné. Jenže dnes už u sebe málokdo nosí hotovost. Přesto se Simona snažila vždycky pro tuhle babičku najít nějaké mince. Ani nevěděla proč, dřív by si jí sotva všimla.

Ale žebračku jí říkat nešla. Staré oblečení a krabička u nohou nemohly skrýt její vnitřní důstojnost. Každému, kdo přispěl, děkovala klidným pokývnutím a seděla dál na šedých betonech.

Kluci si babičky všimli, ušklíbli se a jeden kopnutím odrazil krabičku. S rachotem se odkutálela, drobné rozesypané všude kolem.

Babička se těžce zvedla a snažila se penízky pozbírat. Prsty ji moc neposlouchaly, ale nevzdávala se.

Co to děláte, pitomci! vybuchla Simona a spěchala babičce na pomoc.

Kluci na ni houkli něco ošklivého a šli dál.

Tady, vezměte si. Simona podala babičce posbírané drobné. A ještě něco. Vytáhla z peněženky připravenou bankovku dvacetikorunovou. Tohle si taky vezměte.

Děkuju, hlesla babička. Její oči ale v tom vrásčitém obličeji zářily překvapivě mladě. Poznávám tě. Vždycky sem něco hodíš.

Pohladila zmačkanou krabičku.

Ta už dosloužila… Budu muset najít jinou.

Ruce se jí třásly, Simona měla pocit, že babičce není zrovna dobře.

Bydlíte daleko? zeptala se tiše.

Babička zakroutila hlavou.

Vidíš tam ty paneláky? Ve třetím patře tam bydlím.

Doprovodím vás. Simona jí nabídla rámě. Vypadáte, že vám není dobře.

Srdíčko zlobí. Rozesmutněla jsem se, přikývla stará paní a těžce se opřela Simoně o ruku. Dlouho tě nezdržím.

V malém bytečku v paneláku je vběhly naproti kočky, jedna za druhou, Simona je ani nestíhala počítat.

Dvanáct, zasmála se babička, když si všimla jejího údivu. Ani bych neřekla, že jich nakonec budu mít tolik.

A proč vlastně?

Ne že já je potřebuju, ony potřebují mě. Ke mně je osud poslal. Bez mé pomoci by nepřežily. Káču a Lucinku někdo vyhodil v igelitce v zimě do popelnice. Lucinka pištěla, Káča sotva dýchala. Pusu jsem vzala klukům, co ji tahali za ocas, a Romík ke mně přišel od sámošky. Fenka porodila v sklepě; musela jsem ji i s kotěty vzít, jinak by je otrávili… Myslíš, že jsem pomatená?

Ne, vůbec, Simona byla v rozpacích. Jen… je jich fakt hodně. Musí toho spoustu sníst.

Proto sedím venku, pokrčila babička rameny.

Od té doby se z nich staly kamarádky. Možná to zní divně, ale Simona nemohla žít, jako by se nic nestalo. Za paní Květoslavou, jak se skutečně jmenovala, občas chodila; napsala o babičce i na Facebook. A svým překvapením zjistila, že mezi hádavými komentáři se postupně objevily i laskavá slova, nabídky pomoci, a pak jich bylo čím dál víc.

Dcerko, ptal se jí jednou táta, opatrně proč to všechno děláš? Nikdy tě domácí mazlíčci moc nezajímali.

To není úplně o lásce ke zvířatům. U nás doma se o tom nikdy nemluvilo. Ani mě nenapadlo, že byste doma dovolili kočku nebo psa, proto jsem ani neprosila. Až teď si říkám proč vlastně?

Chvilku bylo ticho, pak dodala:

Paní Květoslava to řekla přesně: ne že kočky potřebují ji, ale že ona potřebuje je. Tati, bez ní by už žádná z nich nežila.

No, a to chceš teď zachraňovat všechny toulavý kočky? mávla máma rukou. Podívej se, kolik jich je!

Zachránit všechny asi neumím, smutně se usmála Simona. Ale aspoň trochu pomoct, to zvládne skoro každý.

Ty jsi ale říkala, že máš málo peněz, že jsme ti s tátou radili správně… A teď je dáváš cizím lidem? Nepřijde ti, že tě ta stará paní jen vodí za nos? máma popuzeně ťukala prsty do stolu.

Mami, ale paní Květoslava nikoho neklame. Kdybych o těch kočkách nenapsala na Facebook, nikdo by si jich ani nevšiml.

Simčo, jsi ještě dítě…

Nejsem dítě, mami. Mám vlastní názor. Nikomu vás nenutím kočky milovat nebo pomáhat. Ale moje cesta je jiná. Poznala jsem člověka, který žije jinak, než vy a než jsem si představovala já.

No, tak co? Chceš žít jen se zvířaty a sedět doma u koček? rozčílil se táta. Takové ženské se u nás říkávalo stará panna, co si pořídila kočky místo rodiny.

Nemám v plánu si zaplnit byt kočkami, odpověděla ostře Simona. I já chtěla jedné pomoct, aby měla paní Květoslavová méně starostí, ale majitelka bytu to zarazila. A to neznamená, že jsem hloupá nebo malá. Nijak neškodím.

To ne, povzdychl si táta. Ale trávit život tímto…

Nemusíš mě litovat, tati. Mně je fakt dobře.

Simona dál paní Květoslavě pomáhala. Díky internetu se podařilo najít nové páníčky čtyřem nejmladším koťatům od Fenky, které kdysi hrozilo, že je někdo otráví. Osm koček však zůstalo. Většina byla už dost stará a málokdo si starší kočku vezme. A paní Květoslava byla s nimi tak dlouho, že bez nich by byla ztracená.

Simčo, kdyby se mi něco stalo, prosím, nenechávej je napospas. Vím, že toho žádám hodně. Ale kromě tebe už nikoho blíž nemám.

Simonu dlouho trápilo, proč paní Květoslava žije úplně sama, až jednou sama babička řekla smutně: Víš, mohla jsem mít vnučku, třeba jako jsi ty, ale život je jiný.

Tehdy zjistila, že paní Květoslvě zemřel syn: nejdřív se rozvedl, protože nemohl mít děti, pak zahynul při službě u hasičů. Tak už jí zůstaly jen ty kočky. Nedokázala nikomu zvíře odmítnout, projít kolem bídy a nechat slabé napospas osudu.

Jednou přišla, jako vždy, na návštěvu a paní Květoslava neotevírala. Simona zavolala sousedku.

Dobrý den, neviděla jste paní Květoslavu? Neodešla někam?

Simčo, ne, dnes ráno jí nebylo dobře. Pojď, mám klíče.

Na posteli paní ležela klidně, jako by jen spala. Faldy od smíchu zcela zmizely, tvář působila pokojně. Kočky seděly kolem a nechápavě mňoukaly.

Proboha, paní Květoslava umřela, pokřižovala se sousedka. Simona se rozplakala, poprvé v životě stála tváří v tvář smrti.

Co teď? Co mám dělat? opakovala tiše.

Simčo, podívej, máš tu na stole vzkaz.

Skrz slzy četla křivolaké písmo staré ruky.

Paní Květoslava jí odkazuje byt a prosí, aby se postarala o její kočky.

Jen tobě to mohu svěřit, moje holčičko četla Simona a po tváři jí proudily slzy.

Nečekala, že se v krátké době naučí tolik o dědictvích a úřadech. Naštěstí tu byl Jirka.

S Jirkou se seznámila právě díky svému facebookovému příspěvku. Byl jedním z mála, kdo podpořil dobrou věc. Začali si psát a nakonec se potkali. Jirkova rodina byla jiná. U nich vždycky byl nějaký pes nebo kočka. Jirka pomáhal v útulku, sdílel informace o opuštěných zvířatech. A právě s jeho pomocí našli nové domovy pro čtyři koťata.

Studoval práva, takže Simoně hodně pomáhal, když řešila papíry okolo dědictví.

Simča, hustý! jásala kamarádka Linda. Máš byt! Tak popros Jirku, ať kočky dají do útulku a máš vyřešeno!

Lindy, děláš si srandu? To nejde! Slíbila jsem paní Květoslavě, že je nenechám.

Ale ona je mrtvá, nic nezjistí. Byt je teď tvůj. Zkazíš si život kvůli nějakým zvířatům! Co když budou žít dlouho?

No, jak dlouho budou žít, tak dlouho. Neumím je jen vyhodit ven. Věřila mi. A je mi jich líto. Jsou úžasně vděčné.

Mluvíš jako stará bába, smála se Linda. I tvůj táta ti to říkal! Až budeš mít doma útulek, chlapi se ti vyhnou obloukem.

Lindo, žádného chlapa stejně nemám…

A s tímhle přístupem ani mít nebudeš!

Ani rodiče to nevzali pozitivně.

Byt je fajn, máma nervózně přecházela po kuchyni. Ale to je nějaké divné, jako z filmu. Odkázat byt cizímu dítěti…

Co tě na tom překvapuje? ozval se táta. Paní byla trochu zvláštní. Namluvila ti, abys slíbila nemožné a obrátila sis život naruby.

Jak naruby? vzplanula Simona. Myslela to dobře.

Pro svoje kočky, mávla máma znechuceně rukou. Ne pro tebe. Sama nevěděla, co dělá, když je sbírala.

Simona odcházela rozrušená. Všichni jí rozmlouvali, nabádali ji, ať kočky vyhodí na ulici.

Simčo, počkej! doběhl ji Jirka před domem paní Květoslavy. Čau! Jdu právě za tebou. Co je?

Jirko, myslíš, že jsem blázen? zeptala se přímo.

Proč, prosím tě? Kvůli kočkám? Já bych to nikdy neřekl.

Rodiče i kamarádky říkají, že jsem se zbláznila, když jsem přijala dědictví. Spíš tím, že jsem kočky neposlala pryč. Ještě není pozdě, mohla bych ten byt odmítnout…

Odmítnout? Jirka se tvářil vážně, ale mile. Paní Květoslava to nechala tobě, protože věděla, že ti může věřit. Jinak by už byly všechny kočky na ulici, nebo rovnou v útulku na eutanázii.

Ty mě vážně neodsuzuješ?

Simčo, naopak! Dneska je těžké najít někoho skutečně poctivého. Jsem moc rád, že jsem tě potkal. A víš co? Právě jsem ještě jedné paní napsal o těch kočkách. Má zájem o dvě. Proto jsem šel za tebou.

Opravdu? Ale co když jim bude ubližovat?

Přijde sem, potkáme se. Neboj…

Když se vzali, zůstaly s nimi žít čtyři z dvanácti koček. Kocoura Romíka si vzala sousedka:

On mi byl už dlouho sympatický. Je milý, a vy jste stejně vedle, kdybych něco potřebovala.

Dalšího kocoura si adoptovali Jirkovi rodiče.

Vždyť já nosil domů kočky pořád, smál se Jirka.

Když se Simona vrátila z porodnice s malým Matějem, v předsíni ji vítaly Kapka, Lucinka, Pusinka a Fenka.

Chůvy jsou připraveny! chechtal se Jirka. Tedy… naše kočičí babičky!

Ahoj holky, usmála se Simona a pohladila je. Těšily jste se? Tak teď položím Matýska, dám vám nažrat a pohladím to naše chlupaté dědictví…

Rate article
Add a comment