Nebudu už s vámi bydlet! Vám na mně nikdy nic není dobré! – Jana se na maminku dívala rozzlobeně a uraženě. – Dobře, to chápu, když jsem byla dítě: tam nechoď, to nedělej, ale teď je mi dvacet, mami!

Už s vámi nechci bydlet! Vám se nikdy nic nelíbí! křičela Ivana na svou matku, v očích smíšený vztek a bolest. To jsem si vytrpěla v dětství tam nechoď, to nedělej ale mami, je mi přece už dvacet! Dvacet let! Jsem dva roky dospělá!

A když jsi dospělá a nechceš s námi bydlet, najdi si práci, pronajmi si pokoj a plať si ho sama. To je moje odpověď, Ivanko.

No to je skvělý! odsekla Ivana. Chvíli studuj, nenechej se rozptylovat večírky a zábavou, pak už jdi pracovat! Co škola, to je jedno? Máte vůbec chuť mi někdy pomoct?

Ty jsi samostatná holka. Naše rady neposloucháš, zapojil se otec. Takže jestli chceš, abychom ti do života nemluvili, žij svůj vlastní život.

Ivanu tahle situace úplně neuspokojovala. Maminka po ní nic nechtěla uklízení, vaření, to dělala sama otec platil účty, nakupoval jídlo a občas přidal nějakou tu stokorunu na kartu své milované dceři. Bylo to pohodlné, bez starostí. Jen kdyby ti rodiče do všeho nekecali

Její tvrdohlavost jí však nedovolila ustoupit. Po rodině se tradovalo, že jedna z jejích praprababiček byla zapálená revolucionářka. Když si proto rodiče stěžovali na její vzdor, vždycky tuhle historku připomínali.

Nakonec si Ivana našla práci a pronajala si malou garsonku nedaleko Karlovy univerzity. Teprve tehdy poznala, co znamená mít hluboko do kapsy. Dřív to slyšela jen letmo v tramvaji, v řečech známých nebo v televizních pořadech na základní věci už nezbývá. Nájmy braly téměř vše z její slabé výplaty, zbývalo koupit jídlo, zaplatit MHD a další věci. Hlučné party, o kterých snila, šly stranou. Ani si nevšimla, jak se naučila vážit si každé koruny a leccos z toho, co jí dříve na rodičích vadilo, už ji tolik neuráželo.

Jednoho dne se vracela z práce. Před ní šli dva výrostci a hlasitě se bavili a vtipkovali, většinu času však mluvili sprostě a hloupě. Ivana jen zavrtěla hlavou to vážně nemají v hlavě nic rozumného?

Na schodech neúspěšně pronajímaného obchůdku seděla stařenka, paní, kterou tu Ivana vídala často. Tu a tam cosi tiše mumlala. Před sebou měla plechovou krabičku, do které kolemjdoucí čas od času vhodili pár mincí. V době bezhotovostních plateb jich moc nebylo. Ivana se ale snažila uchovat si pár drobných právě pro tuto paní. Ani nevěděla proč dřív by si ji vůbec nevšimla.

Vlastně ji ani nešlo nazvat žebračkou. Stará bunda a plechovka u nohou nedokázaly skrýt důstojnost, s jakou tam seděla. Vděčně pokývla hlavou každému, kdo jí něco dal, a dál tiše posedávala na šedých betonech.

Když kolem ní prošli ti kluci, jeden opovržlivě odfrkl a druhý kopnul do plechovky, která rachotem doputovala až na silnici a drobné koruny se rozletěly kolem.

Stará paní těžce vstala a začala peníze sbírat. Prsty se jí třásly, ale snažila se nepolevit.

Co to děláte, vy blbci! rozčílila se Ivana, přiskočila a pomohla jí sebrat rozházené mince.

Kluci se hlučně zasmáli, něco jí zakřičeli a pokračovali v cestě.

Tady to máte. Ivana podala stařence mince, sáhla do kabelky a vytáhla padesátikorunu. Vezměte si ještě tohle.

Děkuju ti, děvčátko. podívala se na ni svýma překvapivě mladýma očima. Poznávám tě, vždycky sem něco dáváš.

Pohladila zmačkanou krabičku.

Už je úplně zničená. Budu si muset najít novou.

Ruce se jí třásly a Ivana měla pocit, že je i celkově slabá.

Bydlíte daleko? zeptala se.

Stařenka zavrtěla hlavou.

Ne, vidíš ty paneláky v průchodu? Tam bydlím.

Tak pojďte, doprovodím vás. Vypadáte, že vám není dobře.

Chytilo mě dneska srdce, rozrušili mě ti hoši, opřela se těžce o Ivaninu ruku. Nebudu tě zdržovat.

V malé bytovce ve třetím patře je přivítala horda koček. Ivaně se až zvedly obočí, bylo jich tolik, až je nestačila počítat.

Dvanáct, vysvětlila paní, když viděla její údiv. Nikdy bych nevěřila, že jich tolik budu mít.

A proč je vlastně všechny máte?

Oni nepotřebovali mě, já potřebovala je. Ony mě potřebují. Bez mě by nepřežily. Kapku a Lucinku našla u popelnic v zimě, byly tam v igelitce. Lucinka ještě mňoukala, Kapka byla skoro mrtvá. Pusinku jsem vykoupila od kluků, Románek se zatoulal k obchodu. Fenka porodila v suterénu, musela jsem ji vzít domů, aby je někdo neotrávil Myslíš si, že jsem blázen?

Ne, to ne, zarděla se Ivana, ale je jich opravdu hodně. Je to drahé.

Proto chodím žádat o drobné, přikývla tiše.

Od té chvíle se Ivana se starou paní spřátelila. Možná to zní zvláštně, ale už nedokázala dál dělat, že se nic nestalo. Začala za Emílií Novákovou, jak se nová známá jmenovala, chodit častěji. Psala o ní na sociálních sítích a překvapivě se mezi zlostnými komentáři objevilo i pár dobrých slov. Brzy se začali ozývat další, kteří chtěli pomoci.

Ivo, proč ti na tom tak záleží? zeptal se jednoho dne táta. Nikdy ses moc nezajímala o zvířata.

Taťko, není to jen láska ke zvířatům. Doma jsme o tom nikdy nemluvili. Ani mě nenapadlo žádat, jestli můžeme mít kočku nebo psa. Vždyť bych vás ani neptala. Vždyť sama nevím proč.

Dlouze přemýšlela a dodala:

Paní Emílie říká, že ne ona potřebuje kočky, ale ony ji. A je to pravda, bez ní by žádná nezůstala naživu.

Tak chceš skončit jako stará panna s kočkama? ušklíbl se táta.

Ne, nechystám se zaplnit byt kočkami. ostře odpověděla Ivana. Chtěla jsem si jednu vzít, abych paní Emílii pomohla, ale paní domácí to nedovolila. Vy to vidíte jinak. Nechte mě, prosím, být.

Ty neděláš nic špatného, povzdechl si táta, ale nemarníš svůj život?

Taťko, nelituj mě. Mám se dobře.

Ivana dál chodila k Emílii, hledala domovy pro čtyři nejmladší koťata od Feny, která mohla kdysi umřít v suterénu. Osm zvířat zůstalo s paní Emilií byli už staří a nikdo je nechtěl. Zvykla si na ně, stáli jí za to.

Ivi, kdyby se mi něco stalo, nenech je, prosím, napospas. Moc tě prosím, nikdo jiný mi nezbyl.

Ivana dlouho nevěděla, proč paní Emílie žije sama, ale jednou sama paní Emílie bolestně prozradila:

Víš, Ivanko, mohla bych mít vnučku jako jsi ty, ale syn zemřel a jinak už nemám nikoho.

Tehdy Ivana pochopila. Její jediný syn zemřel jako policista, předtím se rozvedl, nemohl mít děti. Emílie tak zůstala samotná, s kočkami a velkým srdcem.

Jednoho dne přišla Ivana k Emílii, ale nikdo jí neotevřel. Zazvonila u sousedky.

Dobrý den! Nevíte, kde paní Emílie je?

Ivanko, dneska se necítila dobře, pojď, mám klíč.

Paní Emílie ležela klidná, jako by jen spala. Kolem ní pobíhaly kočky, nechápaly.

Bože, odešla nám paní Emílie, sousedka se pokřižovala. Ivaně tekly po tváři slzy, nikdy dřív se se smrtí nesetkala.

Co teď? ptala se zoufale. Co mám dělat?

Podívej, na stole máš dopis pro sebe.

S mokrýma očima Ivana četla stařeckým písmem psané řádky. Emílie jí odkázala svůj byt s prosbou, ať o kočky postará.

Jen tebe mohu poprosit, moje holčičko četla Ivana a slzy jí padaly po tváři dál.

Nepředstavovala si, kolik právních starostí přijde. Bez pomoci by to nezvládla nebýt Slávka.

Se Slávkem se seznámila, když napsala první příspěvek na sociální síť o kočkách. Byl jedním z mála, kdo jí tehdy podpořil. Později se začali vídat. Slávkova rodina byla jiná, zvířata u nich vždycky našla domov. Sám pomáhal v útulcích i na internetu. S jeho pomocí se tehdy podařilo najít domovy čtyřem koťatům.

Slávek studoval práva a jeho pomoc při vyřizování dědictví byla nenahraditelná.

Ivko, je to skvělý! radovala se její kamarádka Lena. Máš byt! Dej kočky do útulku a máš po starostech!

Leni, to vážně nemůžu, lekla se Ivana, slíbila jsem paní Emílii, že je nenechám.

Ale ona je mrtvá, stejně už to neví. Byt je tvůj. Děláš si zbytečné starosti, budou ti tam kočky do smrti běhat po bytě, zblázníš se.

Lenko, kolik jim zbývá, tolik vydrží. Nemůžu to udělat. Věřila mi, a byly tak hodné.

Mluvíš jako bába, ušklíbla se Lena. I táta ti říkal, že skončíš jako stará panna Nikdo za tebou nepřijde, chlapi utečou.

Leni, víš dobře, že žádného chlapa stejně nemám.

A taky nebudeš! odsekla kamarádka. Nechápu to.

Ani rodiče jí nepodrželi.

Byt je fajn, chodila nervózně máma po pokoji, ale celé je to jako z filmu! Neznámý člověk, který ti odkáže byt!

Proč tě to udivuje? řekl táta. Ta stará paní byla blázen. Zamotala ti hlavu, vzala ti slib a zničila ti život.

Nezničila, rozčílila se Ivana. Myslela to dobře!

Pro kočky! zvolala matka. Ne pro tebe, holčičko. Ulevila si svědomí, když je brala z ulice.

Ivana vyběhla od rodičů uražená a smutná. Všichni jí odsuzovali, radili, aby vyhodila kočky na ulici.

Ivčo, počkej! doběhl ji Slávek za rohem u domu Emílie. Jdeš domů? Vypádáš špatně.

Slávku, myslíš si, že jsem blázen? Kvůli kočkám? Všichni rodiče, kamarádky mi říkají, že jsem si zničila život, protože jsem je nevyhodila. Není pozdě dědictví odmítnout?

Odmítnout? podíval se s klidem v očích. Paní Emílie ti je nechala, měla v tebe důvěru. Jinak by už byly na ulici nebo mrtvé. Neodsuzuju tě.

Ty si myslíš, že to bylo správné?

Ano. Dneska je málokdo tak čistý člověk. Jsem rád, že tě znám. A navíc ozvala se mi žena na inzerát, chtěla by si vzít dvě kočky. Přijede, poznáme ji, uvidíme.

Když se s Ivankou vzali, zůstaly jim doma čtyři z původní dvanáctky. Kocoura Románka si vzala sousedka.

Ten se mi líbil vždycky! Je hodný, a jste vedle, kdyby něco.

Jednoho dalšího si vzali Slávkovi rodiče.

Ti jsou zvyklí na všechno, smál se Slávek, vždyť jsem jim tahal domů kočky od mala.

A když se Ivana vrátila z porodnice s malým Matějem, vítaly ji na chodbě v řadě Kapka, Lucinka, Pusinka a Fenka.

Hlídačky stojí v řadě, smál se Slávek. Nebo snad kočičí babičky?

Ahoj, pozdravila je Ivana s úsměvem, stýskalo se vám? Položím Matěje a hned vás pohladím, moje chlupaté dědictví.

Rate article
Add a comment