Nevztekaj se na mě, Táňo, nebudu s tebou žít.
Ale co kdybychom to zkusili, Stando? Táňa na něj upírala pohled, její tváře zrudly.
Řekl jsem všechno, Terezo
Hana Vránová se narodila, když Standa chodil do první třídy.
Dobře si pamatoval její matku, krásnou Lídu, kterou obdivovala celá vesnice, s velkým břichem a pyšného otce Bohumila.
Pak Lída vyvalila z vrat kočárek, do kterého se mu tak chtělo nahlédnout Tehdy se mu to zdálo jako zázrak.
Standa rostl a Hanka také. Brzy už vybíhala z vrat rodičovského domu v barevných šatičkách, s velkou mašlí v rusých vlasech.
Hrála si s kamarádkami, stavěla si domeček u plotu.
Standa to všechno pozoroval z okna svého domu, který stál přesně naproti Vránovým.
Stando, doprovoď Hanku, prosím! požádala jednou Lída.
A Standa neodmítl. Tak se na téměř rok stal ochráncem prvňačky Hanky.
Nejprve chodili do školy mlčky, až Hanka nedokázala vydržet a začala mu vyprávět své příběhy nebo zážitky ze školy.
Její hodiny končily dřív, a tak trpělivě čekala, až Standa skončí.
Někdy šel Standa domů s kamarády ze třídy a Hanka kráčela s nimi. Brzy si zvykl a ráno ji čekal u vrat, a když vyšla, vzal ji za ruku a tak spolu šli do školy.
Příští rok v září Hanka tiše požádala, jestli by mohla jít s kamarádkami.
Teď šly holky napřed a Standa kráčel opodál, připraven kdykoli pomoci. A taková chvíle samozřejmě nastala.
Jednou na cestě stála husa. Syčela, kroutila krkem, mávala křídly a holky se bály projít. Standa se postavil mezi ně a ptáka, a dívky s křikem proběhly.
Další rok Standa odešel studovat do nedalekého města, kde byla střední škola, a domů jezdil jen na víkendy a prázdniny.
Hanka jako by zapomněla, kdo je. Procházela kolem s očima sklopenýma a nezdravila.
Pak Standa nastoupil na vojenskou školu a domů jezdil už jen zřídka.
Mami, kdo to je? Hanka? Standa se odvrátil od večeře, když z Vránových vrat vyšla vysoká, štíhlá dívka.
To je naše Hanka! maminka se také podívala z okna a usmála se.
Kdy to stihla? upřímně se divil Standa.
Přišel čas povzdechla si maminka laskavě. Koukám na ni a pokaždé mě těší, že po rodičích zdědila to nejlepší.
Ještě několikrát Hanku zahlédl, dobře, že záclona v okně ho maskovala.
Viděl, jak vychází s vědry na jha k pumpě, a vítr jí tak šikovně rozfoukal halenku
Ráno šla Hanka v elegantních kalhotách na zkoušky
Standovi se dokonce znovu chtělo ji doprovázet
Ale poslední kapkou byl její hlas, který slyšel, když pomáhal otci spravovat plot: Na takový hlas bych šla až na konec světa!
Jednou, když vycházel s vědry pro vodu, potkal ji u pumpy.
Dobrý den! pozdravila první Hanka a znovu mu probodla srdce.
Ahoj, Hanko, odpověděl Standa nejistě.
Vědra se plnila pomalu, a on nevěděl, o čem by s ní promluvil
Odjížděl tehdy s tichou touhou. Zdálo se, že se konečně zamiloval.
Pak přišla přísaha a přidělení, Standa skončil v severním městě.
***
Příští návštěva domova byla plná naděje. Snil o tom, že tentokrát se Hanke konečně přizná A věk měla už vhodný
První den prospal po cestě, pak začaly pracovní povinnosti. Otec jako vždy vymyslel plán, jak nejlépe využít jeho pomoc.
Už druhý den jeli do lesa pro dříví, pak ho museli naštípat a uložit do kůlny.
Ve snaze stihnout za Standovu krátkou dovolenou co nejvíc, otec připravil výměnu spodních trámů v lázni. To vyžadovalo předělat dveřní futro, pak vyměnit podlahu.
Nakonec se rozhodl vyměnit i podlahu ve chlévě Tak uběhly dva týdny.
Standa občas pokukoval k sousedovým vratům, většinou zavřeným. Občas vyšla Lída nebo Bohumil, ale Hanka se neobjevila.
Mami, proč Hanku nevidím? odvážil se jednou zeptat.
Odjela studovat. Teď bydlí ve městě, odpověděla maminka.
Tak Standa odjel tentokrát s prázdnou.
O rok později Hanku zahlédl jen jednou, a nelíbilo se mu to. Znovu se stal nechtěným pozorovatelem skrze záclonu.
Šla s nějakým vysokým vesnickým chlapem. Ten cosi vyprávěl, smál se svým vtipům a Hanka se shovívavě usmívala a koukala na něj se sympatiemi, které Standu drásaly.
Pak se dozvěděl, že si ho Hanka vzala a žijí v okresním městě.
Když Standa pravidelně jezdil za rodiči, občas ji viděl a co bylo horší, slyšel
Stando, přestaň už trápit, nejsi kluk Maminka už dávno tušila jeho trápení.
Je to tak vidět?
Jak by ne? Vidím, jak se na ni díváš. Našel by sis někoho tam v tom městě, možná bys měl klid Jak se říká: Hezká Máša, ale ne naše! Přestaň na ni myslet, netrap srdce!
Snažím se, ale nejde to
***
Standa jezdil domů čím dál méně, služba ho házela po celé zemi, hlavně do odlehlých posádek.
Jako svobodný neměl důvod odmítat, a teď už sám hledal místa, kde by to bylo co nejtěžší Jako by se chtěl potrestat za něco.
Tak propásl otcův pohřeb, a jak se snažil, stihl jen devátý den.
O čtyři roky později přijel pozdě i na maminkin pohřeb. Ale vesnice nikoho nenechá na holičkách, a tak sousedi vše zařídili, jak mělo být.
Když Standa stál u vrat, vyšla k němu sousedka Lída a podala mu klíč. Byla to ona, kdo mu poslal telegram o mamince.
Druhý den šel Standa na hřbitov, upravil hroby. Pak třídil roky nahromaděné věci, rodiče téměř
