„Nic mi neuděláte. Já za to nemůžu,“ zabreptal Nikita a couval. Třásl se strachem.
Začátkem června se oteplilo a nastalo příjemné léto. Lidé, toužící po přírodě a odpočinku, opouštěli prašná a dusná města, mířili na chaty, na venkov nebo k vodě. Také Petr s manželkou a dcerou vyrazili brzy ráno na víkend do malé vesnice, kde vyrůstal a kde stále bydlela jeho matka.
„Tak co, připraveni? Nic jste nezapomněli? Pak vyrážíme, než slunce pořádně přitopí,“ velel Petr, usedaje do auta.
Soňa se posadila vedle něj, zatímco Alena se usadila vzadu, stranou od klimatizace.
Na rodinné poradě se rozhodlo, že Soňa stráví poslední prázdniny u babičky. Z města odjíždět nechtěla, ale postupně se i její kamarádi rozutekli na všechny strany a ve městě by už byla jen nuda.
„Proč jsi tak smutná? Uvidíš, že se ti tam bude líbit. Navíc tam máš přátele. Počkej, ještě se ti ani nebude chtít odjíždět,“ povzbuzoval dceru Petr.
„Ale no tak, tati, je to v pohodě,“ zamumlala Soňa a zapnula si pás.
„To je jiná!“ rozzářil se Petr. „Poslední dlouhé prázdniny. Příští rok maturita, přijímačky a pak už dospělý život.“
Město se probouzelo a shazovalo ze sebe ospalost. Silnice ještě nebyly ucpané, takže auto rychle vyjelo za město.
Slunce teprve vycházelo. Jeho paprsky pronikaly listím stromů podél silnice a bodaly do očí jako ostré jehly. „Všechno je v pořádku, tak proč mám tak divný pocit?“ napadlo Petra při pohledu na šedivý asfalt míjející pneumatiky.
Po čtyřech hodinách přijeli do vesnice, která se topila v zeleni a květech. Babička otevřela dveře, zvolala radostně, že konečně přijeli, a všechny postupně objala.
„Soňo, jak jsi vyrostla! Už z tebe je nevěsta. Petře, upekla jsem tvé oblíbené koláče. No tak pojďte dál, nepostávejte v předsíni,“ radostně pobíhala matka.
„Všechno je pořád stejné,“ povzdechl si Petr, rozhlížejíc se po místnosti a vdechujíc známou vůni z dětství. „Vůbec se nic nezměnilo. Všechno je na svém místě. A ty jsi pořád stejná.“ Petr matku pevně objal.
„Ale no tak, co to povídáš,“ mávla nad synovými slovy rukou. „Z cesty jste určitě hladoví. Umyjte si ruce a dáme se do snídaně.“
„Mamko, hlídej tu naši nevěstu pořádně. Nechodila ven po nocích, ano?“ řekl Petr, ukousl půl koláče a spokojeně zamručel.
„Ale no tak, sám už nevíš, jaký jsi byl v jejím věku?“ pousmála se matka a přistrčila synovi sklenici s domácím ovocným nápojem.
„Přesně tak. Tak bábo, povídej, jaký vlastně byl. Vypadá to, jako by se narodil jako světec,“ odsekla Soňa.
Babička chystala na stůl dobroty a letmo pohlédla z okna.
„Nechcete někdo horký čaj?“ Rozhlédla se po dlouho očekávaných hostech. „Už jsou na dvoře tví kamarádi, čekají. Viděli auto,“ podívala se na Soňu mazaně.
„Kdo?“ zeptala se a vrhla se k oknu.
„Napřed se najez,“ přísně řekl Petr. „Počkají.“
„Už jsem najedená. Díky, bábo, koláče byly výborné.“ Soňa netrpělivě přešlapovala.
„Tak běž už, neposedo,“ řekla babička. „Na oběd se vrať včas.“
A Soňa hned vyběhla z kuchyně.
„Mami, buď na ni přísná. Vypadá jako dospělá, ale v hlavě má ještě vítr,“ řekl Petr, když za Soňou práskly dveře.
„U nás je klid, neboj se.“
Následující večer Petr s Alenou odjížděli zpět do města. Stojíc u auta, Petr dával dceři poslední pokyny.
„Pomáhej babičce. A měj telefon zapnutý, dobře?“
„Tati, už stačí, všemu rozumím,“ uculila se Soňa. „Když se o mě tak bojíš, můžu jet s vámi.“
„Vážně, Petře, už ji moc kontroluješ,“ zastala se dcery Alena. „Jedeme, ať nepřijedeme až v noci.“
Když vyjížděli ze dvora, Petr se v zpětném zrcátku díval na matku a dceru. Pokradmu pohlédl na manželku. „Vypadá v klidu. Proč se tolik stresuju? Soňa je chytrá, nic se jí nestane. Musím se naučit ji pouštět…“ Snažil se utišit neklid, který v něm z ničeho nic vzklíčil.
Uběhly tři týdny. Soňa volala každý den, vyprávěla o životě u babičky. Petr se postupně uklidňoval. Ale v sobotu ráno ho probudil telefonát.
„Volají tě do práce?“ zeptala se Alena, aniž otevřela oči.
Petr sáhl po mobilu na nočním stolku. Viděl, že volá matka, a okamžitě zvedl.
„Ano, mami. Proč tak brzo voláš?“ Srdce mu však už úzkostně bušilo, jako by tušilo neštěstí.
„Petře, promiň… Nedohlídla jsem Soňu,“ zaplakala matka.
„Co se stalo?“ vyskočil Petr z postele a popadl kalhoty.
„Je to zlé, rychle přijďte. Soňa je v nemocnici, v kómatu…“ Matka se rozplakala.
„Sbírej se, Soňa je v nemocnici,“ řekl Petr Aleně, odhodil telefon na postel a nandaval kalhoty.
Alena pochopila, že se něco stalo, a už svlékala noční košili. Zhluboka vydechla a sklesle sedla na postel.
„Co se Soňou?“ zašeptala.
„Máma brečela, nic jsem nepochopil. Pojedeme a uvidíme.“
Včera po práci se mu nechtělo zajet k čerpací stanici, a teď se před pumpami táhly nekonečné řady aut. O víkendech mnoho lidí utíkalo z dusného města.
„Co budeme dělat? Takhle ztratíme hromadu času.“ Alena bezmocně pohlédla na Petra.
„Počkej.“ Vystoupil z auta, vytáhl z kufru kanystr a šel k pumpě.
Za pět minut se vrátil s plným kanystrem, nalil benzín do nádrže a vyjeli.
„NPetr zatnul zuby a sešlápl plyn, zatímco jeho myšlenky běžely k dceři, která teď v nemocnici bojovala o život, a on věděl, že i když ji zachrání lékaři, jeho úkol jako otce teprve začíná.
