Deník, pátek večer
Syn mého kamaráda, Tomáš Novák, byl vždy úžasný kluk. Učil se dobře, dokončil gymnázium v Brně, pak vystudoval vysokou školu, rychle si našel místo ve firmě, makal jako blázen. Teď je z něj bohatý podnikatel má krásnou chatu na Šumavě, byt v centru Brna říkám Vám, hotový zázrak, ne člověk.
Ale a vždycky je tu to ale oženil se s Lucií. Ta holka, Lucie Horáková, je svým způsobem katastrofa: divoká, žárlivá, tvrdá a především vyrůstala v nějaké rozvrácené domácnosti. Nebyl to názor mé kamarádky, která za ni “vdala” svého jediného syna to byl prostě fakt.
Nejprve se tahle fúrie postarala, aby Tomáš ztratil všechny kamarády. Proč by prý s nimi trávil čas, když nechtějí nic jiného než pít pivo, vysávat z něj peníze “nemáš s nimi jiné starosti než samé problémy”, říkávala mu.
Pak se postupně zbavila i jeho příbuzných. Tomášova rodina je rozsáhlá a držela vždy při sobě společné rodinné oslavy, neustálé volání, návštěvy. Hezká, pevná rodina, člověk by jim to přál.
Lucie nejdřív při každé pozvánce na rodinnou akci obracela oči v sloup, pokaždé měla něco “strašně důležitého” nebo ji znenadání přepadla migréna, když měl někdo přijít k nim na návštěvu.
A tak nakonec zůstala jen maminka, která občas přicházela na návštěvu, protože toužila aspoň po malém kontaktu s vnučkou. A ano, samozřejmě, bylo jí smutno po synovi.
Ale pokaždé její návštěva skončila dusnou hádkou. Ne s křikem, ale s tím chladným, syčivým hlasem Lucie: Říkala jsem to už stokrát, ale asi se nikdy nezměníš přines nám něco kvalitního, vždyť ty dárky jsou laciné, sem s nějakou pořádnou věcí!
A Tomáš jen stál vedle ní, kýval hlavou: Mami, proboha
Včera jsme se sešly ve třech, ještě s naší další kamarádkou. Ta chudák plakala a třásly se jí ruce, když mi ukazovala SMS snacha jí píše, že se s Tomášem rozhodli, že už za nimi nemá chodit.
Slzami tlumeně šeptala, že jí Tomáš volal a řekl: Mami, ty pořád nějak rozrušuješ Lucii. Když přijdeš, ona se tři dny nemůže dát dohromady.
Ale přece o tom to není. Seděly jsme, vzdychaly jsme, chudák žena, jaká to smůla, co za snachu chytila.
A pak najednou promluvil náš známý: “Co do toho pořád taháte tu Lucii? Vychovala sis syna, který je tvrdý a bezcitný.”
Pohádala jsem se s ním, říkala jsem, že tomu nerozumí. Co měl dělat, když je taková? Vždyť to udělal pro rodinu, pro klid, vždyť nebyl vždycky takový, v šestce ještě vyráběl mámě vlastnoručně přání ke Dni matek.
Ukážu vám bylo tam srdíčko a malovaná květina, vše sám nakreslil. Kdyby nebylo té jeho ženy
On jen pokrčil rameny: “Pokud v chlapovi není zlo, žádná žena ho nenaučí být zlý.” A odešel.
A najednou mi jako by spadly klapky z očí.
Celý život mi bylo vštěpováno, že hodný chlap narazí na špatnou ženu
Ale ono to je jinak.
Člověk je hnusný jednoduše proto, že je hnusný a žádná zlá žena za to nemůže.