Vždycky budu s tebou
Prosím tě, nezačínej zas! Už jsme to probírali stokrát! Proč se k tomu pořád vracet? Pavlína mávla unaveně rukou a otočila se zpátky k plotně, kde stála pára cizího dne.
Den byl šedý, hladký jako koberec čerstvého sněhu. Začal už v pět ráno, když k ní do ložnice doklopýtal Ondra a jemně ji zatahal za rameno.
Mami, bolí mě v krku!
Pavlína, napůl rozespalá, přiložila rty k synovu čelu. Rázem byla vzhůru docela horečka. Vzala Ondru do náručí a potichu zavřela dveře, ať nevzbudí Tomáše.
Změřila Ondrovi teplotu, dala mu sirup a dítě zase uložila do postele. Sama usnout už nemělo cenu lepší počkat, až se otevře poliklinika, a zavolat doktorku. Ujistila se, že Ondra klidně dýchá a odebrala se do kuchyně. Káva, okno, sníh padající jako cukr z nebíčka.
Letos byla zima bohatá. Dvůr před panelákem ležel zahrabaný pod načechranou peřinou, kolem jen sem tam otisky bot těch, co ve tmě spěchali do práce. Pavlíniny oči zavadily o pohyb a úsměv jí vklouzl na tvář. Pepina, kocour sousedky paní Jarmily, skákal do závěje jako blázen, snažil se ponořit do sněhu i s ocáskem, vzápětí vyskakoval ven, nožičky rozházené. Tomu zimnímu šílenství se Pepina ani trochu nebránil. Byl tak svobodný, že odmítal vykonat potřebu doma, paní Jarmila ho musela za každého počasí pouštět ven. Když to nestihla, obmotával se kolem kliky a vřískal, až to rozvibrovalo celý vchod. Ale nikdy nezašpinil koberec byť jedinou skvrnou.
Jen včera Pavlína, když šla pro Ondru do školky, slyšela, jak si Pepina cestou ke dveřím rozhořčeně nadává pod fousky.
No tak, Pepino, pospěš si, ještě se mi budeš rozčilovat! Dobrý den, Pavlínko! Podívej, to je lump! Občas mám dojem, že on je tu pánem domu.
Dobrý den, paní Jarmilo! Máte vážně výjimečného kocoura!
Ještě aby ne. Takové štěstí, to je moje karma, vážní chlapi v domě…
Pavlína se usmála, kývla a šla dál. Co na to říct? Syn paní Jarmily, Karel, byl taky vážný kluk. Chytrý, s očima, ve kterých poletovalo jiskření vtipu. Škoda, že to málokdo viděl. Pro ostatní byl Karel nenápadný “brýlatý patron”, jak se říkalo, vysoký tak akorát, postavu měl útlou, holky si ho moc nevšímaly. Pavlína s Karlem kamarádila odjakživa. On tu byl, když Pavlíně zemřela maminka.
Danu, Pavlíninu mámu, srazilo auto přímo na přechodu. Šla spořádaně, chyběl jen zlověstný oblak, který se snesl, když Pavlína pochopila, že dodržovat pravidla neznamená, že jsi v bezpečí.
Bylo jim s Karlem tehdy deset. Pavlína přestala mluvit, zůstávaly jen slzy. Každý, kdo se ji pokusil utěšit, dostal jen pohled z mlžných očí a Pavlínina záda mizela za dveřmi. Když mohla být sama, zalezla do kouta nebo do vany a okamžitě usnula. Psycholožka, kam Pavlínu vzal táta, rychle poznala, že je zle a doporučila pomoc.
Pomohl Karel. Sám si prožil smutek, když mu před dvěma roky umřel táta rozuměl jí po dětském způsobu lépe než dospělí. Karel skoro bydlel u Pavlíny. Paní Jarmila neprotestovala, Pavlínu jí bylo líto. Sousedky nosily jídlo, sbíhaly se pohlídat děvče, když musel táta Pavlíny zařizovat věci. Ani jednou neřekla matka Karlova zlé slovo, když se syn vracel pozdě večer podpořit Pavlínu, vybírat úkoly, předčítat knihy, lákat ji, ať si zahrají nebo vezme na tanečky a na gymnastiku, kam ji zapsala maminka.
Malý, vážný kluk pomalu Pavlínu vytáhl z mlhy. A když prinesli domů opuštěné koťátko, které našli v lednové břečce, Pavlína poprvé po dlouhé době promluvila prosila paní Jarmilu o mléko. Jarmila jí podala láhev a tiše zašeptala:
Díky Bohu, Pavlínka je zpátky.
Koťátko zůstalo u Karla, protože na Pavlínina otce, Františka, padla alergie.
Karel provázel Pavlínu všude. Byli jedináčci, našli v sobě oporu a domov, který nebyl v cihle, spíš v pocitu. Chápali se pohledem. Pavlína začala větu Karel ji dokončil. Dospělí se usmívali, nezasahovali. Tou podivnou dětskou symbiózou dokázali přežít bolest.
Problémy se objevily až na konci střední školy. Pavlína vyrostla v krásnou, chytrou, samostatnou dívku, kolem které kroužili kluci ze všech stran. Karel to pozoroval mlčky a smířeně, protože Pavlínu žádný nezajímal. Až přišel Tomáš. Potkala ho, když zakopla na schodech před sportovkou, kam chodila na gymnastiku.
Slečno, jste v pořádku? Můžu vám pomoct? vysoký kluk s tmavými vlasy jí pomohl vstát. Led na schodech jako stříbrná past. Pavlína se zahleděla do očí zachránce a svět se v té chvíli zvrátil v jiné znaménko. Dyť ona nikdy nevěřila na lásku na první pohled! Ale stalo se.
Jsem ztracená, Karle. Opravdu.
Jak ztracená? mračil se Karel.
Nemůžu ti to popsat. Je nejlepší! Pavlína se roztančila po pokoji.
Dobrá. Jsem rád za tebe, řekl Karel přes sílu a odešel.
Pavlína toho nevšimla, byla ve svém světě. S Tomášem chodila tři roky, než usoudili, že už jsou dost velcí. Oznámili rodičům, podali žádost o sňatek na městském úřadě.
Škoda, že družička musí být holka. Proč nemůžu mít svědka Karla? točila se Pavlína před zrcadlem ve svatebním šatě.
Karel seděl na kanapi v krejčovně, čekal, až Pavlína skončí zkoušku šatů. Už měl svoje slzy odplakané a i švadlena měla nutkání Karla vysadit za práh, protože prý ženich nemá spatřit šaty před svatbou.
To není ženich. To je můj kamarád! smála se Pavlína.
Kamarád, přitakala švadlena. Zajímavé
Proč by ne? ozval se Karel. Lidi se můžou přátelit.
Musíme ještě pro dort, tak pojďme, Pavlí.
Hned!
A když se Pavlína později ohlížela na ten svůj unáhlený svazek a na první roky v manželství, bylo jí někdy do smíchu, někdy do pláče. Jak to, že si nevšimla, co jí začne na Tomášovi vadit? Vždyť jeho pozornost byla malá, ale v očích Pavlíny byl pořád kousek pohádky jenže role princů a princezen jsou v opravdickém světě podivné.
První signál přišel, když Pavlína vážně onemocněla krátce po svatbě. Angína, kterou statečně přechodila, se narychlo změnila v potíže se srdcem. Část vyšetření byla za poplatek. Tomáš se začal rozčilovat:
Co to je za výmysly? Máme našetřeno na dovolenou! Jsi mladá, co z tebe chtějí dělat stařenku? Chtějí jen inkasovat víc peněz!
Pavlína na něj hleděla nevěřícně.
To myslíš vážně?
Samozřejmě!
Takže dovolená je důležitější než moje zdraví?
Ach, tobě nic není! Vždyť jakmile pojedeme do Chorvatska a odpočineš si, bude ti dobře. Prostě jsi jen unavená! Tomáš ji objal, nevšiml si, že Pavlína poprvé nepohladila zpátky.
Vyšetření jí zaplatil táta, ani od něj nepadlo jediné zlé slovo. Trvalo téměř rok, než se Pavlína alespoň částečně zotavila. Ty slabosti už nezmizely. Když zjistila, že je těhotná, okamžitě patřila mezi rizikové pacientky.
Neberte to špatně, ale musíte to promyslet, doporučila lékařka. Těhotenství je těžká zkouška pro srdce.
Není co rozmýšlet. Já toho prcka donesu.
Tak jo, dáme tomu všechno.
Daly. Poslední tři měsíce trávila Pavlína v nemocnici. Ondra se narodil zdravý, v termínu, ale jediné, kdo věděli, co to stálo, byli tatínek a Karel. Po porodu si Tomáš radostně “oslavil” syna tak tvrdě, že byl tři dny nezvěstný, vypnutý telefon, žádná zpráva. Pavlína byla zoufalá. Kdyby nebylo toho, jak Tomáš malého Ondru miloval, sebrala by věci a šla.
Tomáš v noci vstával, přebaloval, chodil na procházky, byl s Ondrou kamkoli mohl. Jen občas ho syn rozčiloval a Pavlína si musela malého vzít. Ale většinou byl výborný táta, veselý, zapálený. Bylo to jako houpačka: jednou otec roku, jednou mrzutý host. S Pavlínou už byli jako rovnoběžky, dvě čáry, co se míjí.
Ondra byl často nemocný a Pavlína se musela otáčet, aby nemusela Tomáše o nic žádat. Někdy se staral, někdy ne. Táta František ji přihlásil do autoškoly, pohlídal vnuka a koupil jí ojetou škodovku, ať není závislá na Tomášově náladě. O Tomášovi dávno věděl své, ale nezasahoval.
Když jednou v noci, po několika dnech dětské horečky, Pavlína svěřila spícího Ondru otci do náruče, usnula vyčerpáním u sedačky v obýváku. Táta počkal, pak jí tiše řekl:
Pavlí, nebudu radit. Jen věz, že nejsi sama. Vím to, znáš mě.
Díky, tati. Já vím. Ale zatím nemůžu mluvit. Pořád je Tomáš můj muž.
Táta ji jen mlčky objal.
Kdykoliv bylo potřeba, Karel se zjevil v pozadí. Koupil Ondrovi sirup, když Pavlína nemohla odejít z bytu, když se škodovka rozbila, naložil ji do auta a odvezl k doktorce, zařídil servis. Pavlína si někdy vyčítala, že jeho ochotu až zneužívá, ale nedokázala si pomoct. Karel byl jediný člověk, kterému věřila úplně.
Teď, když pozorovala sněhovou záclonu venku a přemýšlela, že Karel se má vrátit z pracovní cesty, ulevilo se jí: když bude potřeba, Ondru k lékaři odveze on. Škodovka opět vypověděla službu a peněz bylo málo Tomáš tvrdil, že všechny koruny dává do podnikání, Pavlínina nemocenská stačila sotva na jídlo. Naštěstí bydleli stále ve Františkově bytě, kde jim bylo klidněji. Táta bydlel teď na své staré chalupě u Humpolce, s dřevem, klidem a tišinou.
Pavlína podívala se na hodiny a zavolala do polikliniky. Měla štěstí: paní doktorka byla zpátky z dovolené, návštěva byla domluvená.
Odložila telefon a začala dělat snídani, když do kuchyně vlezl nevyspalý Tomáš.
Co zas je? Proč jste se tu courali celou noc?
Ondra je nemocný, odpověděla tiše.
A to kvůli tomu musíš celou noc strašit? Jdu do sprchy. Rychle snídani, mám toho dost!
Pavlína mlčky sáhla po pánvi a míchala těsto. Smažila lívance především pro Ondru, který je vždycky miloval, když ležel s horečkou. Ale i Tomáš je měl rád aspoň snídaně nebude mít výhrady.
No, tak co, mluvila jsi s tátou?
Ne.
Tak na co čekáš?
Řekla jsem ti, že s ním o tomhle nebudu mluvit. A žádat ho, aby byt přepsal na nás, taky nebudu.
Tvoje tvrdohlavost mě ničí. Pořád mi něco dáváš za vinu! Platím na ten byt, ale musím se tu krčit jak cizí. Tobě, Ondrovi, pořád něco chybí, potřebuji peníze, makám dnem i nocí a co z toho mám? Poslední dovolená před rokem!
Tomáš mluvil dál, ale Pavlína už neslyšela. Uvnitř ní cosi prasklo, jako když praskne struna v houslích. Ta struna, na které do teď viselo všechno: jejich první schůzky, polibky, něha, svatba, narození syna…
Pavlína klidně položila obracečku na stůl a otočila se.
Řeknu ti to jen jednou, dobře slyš: Dnes si sbalíš věci a odejdeš. Budeme se rozvádět, Tomáši. Už nechci žít takhle. Ani ty nejsi šťastný a já to vím. Nebudeme tady rozebírat, kdo co platil zajímá mě jenom to, abychom zůstali dobrými rodiči Ondrovi. Nic víc.
Tomáš jen zaraženě poslouchal, potom zlostně hodil vidličku na talíř.
Dobře, řeklas svůj názor. Já si to do večera rozmyslím. Doufám, že se vzpamatuješ.
Už jsem rozhodla, Tomáši. Znáš mě, víš, co to znamená?
Znamená to, že jsi blázen. Myslíš, že tě někdo bude chtít, ještě k tomu s dítětem? No, uvidíme. Kdy změníš názor, ozvi se. Budu u rodičů.
Jak myslíš.
Tomáš odešel. Dveře bouchly a Pavlína se posadila, dovolila si krátký pláč, než uslyšela Ondrovy tiché krůčky.
Tak co, pane uzdravující se, budeš snídat?
Mami, nemám hlad. Bolí mě teď i hlava.
Ale lívance by ti mohly hlavu vyléčit, ne?
Jo! S meruňkovou marmeládou, mami!
To si piš!
Po návštěvě doktorky, která předepsala Ondrovi nová antibiotika, se Pavlína chystala do lékárny. Už brala mobil do ruky, když kdosi zaklepal na dveře. Karel. Jediný z jejich světa, kdo místo zvonku vždycky zaklepal jejich tichý signál.
Ahoj!
Ahoj. Jak se držíte? Karel držel v rukou krabici s modelem auta. Pavlína si rychle uvědomila, že si vlastně nepamatuje, kdy naposled koupil Tomáš něco synovi. Dárky byly Pavlínina práce. Karel nikdy nepřišel s prázdnou.
Ondra má znovu horečku. Zůstaneš chvilku s ním? Skočila bych do lékárny.
Chceš abych šel já? Máš seznam?
Podala mu papírek.
Sotva za Karlovou postavou zaklaply dveře, ozval se telefon.
Pavlíno Františková?
Ano.
Tady nemocnice v Jihlavě. Váš otec byl přijat dnes s infarktem.
Jak mu je? sevřela telefon jako ledový kámen.
Zatím vážné. Přijeďte, prosím.
Rozběhla se bytem, zmateně co dřív. Táta nikdy na srdce nestonal a teď cítila, jak malý čas stačí, aby přišla o něco, co je jedinědražší.
Instinktivně vytočila Tomášovo číslo.
Tomáši
Tak co, změnila jsi názor?
Jde o tátu. Má infarkt. Je v nemocnici.
A co ode mě chceš? Chceš se rozvádět, že?
Pavlína zavěsila. Zůstala stát v předsíni, kabát už na sobě.
V tom vešel Karel.
Kam jdeš?
Táta je v nemocnici. Infarkt.
Karel nekladl žádné otázky. Rychle skočil pro matku a paní Jarmila zůstala s Ondrou. Pavlína s Karlem utíkali na hlavní vlakové nádraží a v Jihlavě pak čekali v nemocniční hale až do večera, zticha, vedle sebe na lavici.
Až když padla tma, Pavlína polohlasně řekla:
Děkuju. Jsem ráda, že jsi teď se mnou.
Vždycky budu s tebou, odpověděl tiše Karel.
Vím to, Karle. Teď už vím všechno.
Když se doktor přišel podělit o zprávy, našel Pavlínu, jak spí opřená o Karlovo rameno. Opatrně ji probudil.
Vašeho tatínka jsme převedli na pokoj. Ještě to bude dlouhé, ale kritické je za námi. Zjistíte si na sesterně, kdy jsou návštěvy, a zítra ho uvidíte.
Pavlína mlčky Karla objala a plakala, dokud s ní nezmizel i poslední smutek promíchaný s vděkem, že vedle ní celý ten čas stál někdo, kdo nikdy neodejde.