Tmavé ulice Plzně doprovázely Jakuba domů po dlouhém pracovním dni. Kráčel ponořený do myšlenek, ale úzkost mu svírala srdce. Okna jejich bytu ve čtvrtém patře byla temná. „Kam se zase zatoulala?“ prolétlo mu hlavou. Jakub vstoupil do prázdného bytu a ticho mu udeřilo do nervů. Nestihl ani zout boty, když někdo zazvonil. Sousedka s ustaraným výrazem pronesla slova, která mu obrátila svět vzhůru nohama: „Vaši ženu, Danu, odvezla sanitka.“ Jakub ztuhl, nevěřil vlastním uším. Jeho život plný chyb a promarněných příležitostí se v jediném okamžiku zhroutil, zůstala jen bolest a lítost.
Ta myšlenka Jakuba zasáhla jako blesk ještě na ulici. Zastavil se, cítil, jak se mu pod nohama třese zem. „Jak jsem mohl být tak slepý?“ pomyslel si a hořce se pousmál. Všechno bylo tak jasné, ale on to neviděl. Doma čekala Dana – žena, kterou kdysi miloval, ale už dávno přestal vážit. Představil si jejich setkání: ona jako vždy hodí chladné „Ty jsi tady?“ a odejde do kuchyně, aniž by se na něj podívala. „Budeš večeřet?“ zeptá se, a v jejím hlase nebude ani špetka tepla.
Kdysi Dana vařila s láskou: pekla koláče, shromažďovala recepty, zavařovala okurky. Ale v posledních letech se všechno změnilo. Pro děti, když přijely, se pořád snažila, ale pro Jakuba – žádná známka péče. Její jídlo ztratilo chuť, jako by vařila jen z povinnosti. Když mu došla trpělivost, udělal si bramborák nebo knedlíky sám, mlčky, bez výčitek. Dana jedla, ale nikdy nepoděkovala. Její lhostejnost ho ničila, ale mlčel, aby nevyvolával hádky.
Kdysi byla Dana jiná. Její něžnost, péče, teplé objetí hřály jeho duši. Mohla se k němu přitulit a ztichnout, jako by mu předávala teplo svého srdce. Ale ty chvíle zůstaly v minulosti. Teď její péče vypadala mechanicky, jako povinnost, kterou nenávidí. Kdy to začalo? Možná když Jakub chodil s kamarády, zatímco ona čekala doma? Nebo když ji nevyzvedl z porodnice po narození mladšího syna, protože „oslavoval s přáteli“? Tehdy si myslel: „Vždyť je svátek!“ Ale její pohled plný bolesti si pamatoval dodnes.
Dana se změnila. Stala se tichou, odtažitou. Urazila se kvůli jeho poznámkám, zavírala se v pokoji, jako by se mu vyhýbala. Jakub se zlobil: „No a co, řekl jsem pravdu! Mám na to právo!“ Ale její ticho bylo horší než křik. Když přijely děti, ožila: vařila, chystala, usmívala se. Ale s ním – znovu zeď. „Koho tím myslí oklamat?“ přemýšlel. Čas plynul a jejich manželství se změnilo v prázdnou formalitu.
Jakub už dávno nechodil na pitky. Pracoval jako inženýr, vydělával dobře, po jiných ženách ani nepokukoval. Ale Daně to zřejmě bylo jedno. Měla svůj plat, byla nezávislá, odvážná. Proč neodešla? Kvůli dětem? Ty už dávno dospěly. Jakub jí nerozuměl. Kdysi se snažil, ale pak mávl rukou: „Když chce takhle žít, ať žije.“ Ale v hloubi duše toužil po normálním životě, po ženě, která ho vítá s radostí a loučí se s něhou. Po lásce, která už dávno neexistovala.
A teď ta myšlenka: ona ho nemilovala. Možná nikdy nemilovala. Jakub si vzpomněl, jak se kdysi divil, proč si tak chytrá, vzdělaná žena vybrala zrovna jeho. Třeba jen přišel čas a on, vysoký a pohledný, byl pohodlná volba? „Věděla, že děti budou hezké,“ pomyslel si s hořkostí.
Vešel do temného bytu a ticho ho ohlušilo. „Kde je?“ úzkost rostla. Zazvonil zvonek. Sousedka se odvrátila a řekla:
„Jakube, Danu odvezla sanitka před hodinou….“
Běžel ulicemi, dusil se slzami. Poprvé v životě se modlil:
„Bože, prosím, neber mi ji! Jak bez ní budu žít? Zachraň ji! Když přežije, všechno napravím, přísahám! Půjdu do kostela, do kláštera – jen ji zachraň!“
Ale Danu živou už neviděl. V nemocnici mu řekli, že její srdce se zastavilo ještě v sanitce. Svět se zhroutil. Několik dní žil jako ve snu. Děti, přátelé, příbuzní něco říkali, ale neslyšel je. V hlavě mu bušilo: „Neprosil jsem o odpuštění.“
Teď žije Jakub sám. Děti ho zvaly k sobě, ale odmítl. Často chodí do kostela nedaleko. Tam, mezi tichem a vůní kadidla, se mu zdá, že je Dana s ním. Zdi chrámu, jako by byly živé, chápou jeho bolest. Dívá se na obrazy svatých a šeptá: „Odpusť, že jsem si tě nevážil.“ Ale odpověď nepřichází, jen ticho, které je teď jeho jediným společníkem.
