Temné ulice Plzně doprovázely Jakuba domů po dlouhém pracovním dni. Kráčel ponořený do svých myšlenek, ale úzkost mu svírala srdce. Okna jejich bytu ve čtvrtém patře zůstala tmavá. „Kam se to zase zatoulala?“ problesklo mu hlavou. Jakub vstoupil do prázdného bytu a ticho mu udeřilo do nervů. Nestihl ani zout boty, když někdo zazvonil u dveří. Sousedka s ustaraným výrazem pronesla slova, která mu převrátila svět: „Vaši ženu, Alenu, odvezla sanitka.“ Jakub ztuhl, nevěřil vlastním uším. Jeho život plný chyb a promarněných šancí se přes noc zhroutil, zanechávajíc jen bolest a lítost.
Tato myšlenka Jakuba zasáhla jako blesk ještě na ulici. Zastavil se, cítil, jak se pod ním země houpe. „Jak jsem mohl být tak slepý?“ pomyslel si s hořkým úsměvem. Všechno bylo tak jasné, ale on to neviděl. Doma na něj čekala Alena – žena, kterou kdysi miloval, ale už dávno přestal vážit. Představil si jejich setkání: ona jako vždy hodí chladné „Už jsi tady?“ a odejde do kuchyně, aniž by se na něj podívala. „Budeš večeřet?“ zeptá se a v jejím hlase nebude ani špetka tepla.
Dřív Alena vařila s láskou: pekla koláče, sbírala recepty, zavařovala sklenice s okurkami. Ale v posledních letech se všechno změnilo. Pro děti, když přijely, se stále snažila, ale pro Jakuba – žádná péče. Její jídla ztratila chuť, jako by vařila jen z povinnosti. Když mu došla trpělivost, sám si usmažil brambory nebo udělal knedlíky, mlčky, bez výčitek. Alena jedla, ale nikdy nepoděkovala. Její lhostejnost ho ničila, ale mlčel, aby nevyvolával hádky.
Kdysi byla Alena jiná. Její něha, péče, teplé objetí hřály jeho duši. Dokázala se k němu přitulit a ztichnout, jako by s ním sdílela teplo svého srdce. Ale ty chvíle zůstaly v minulosti. Teď se její péče zdála mechanická, jako povinnost, kterou nenávidí. Kdy to začalo? Možná když Jakub chodil s přáteli, zatímco ona čekala doma? Nebo když si ji nevyzvedl z porodnice po narození mladšího syna, protože „slavil s kamarády“? Tenkrát si myslel: „No a co, vždyť je svátek!“ Ale její pohled plný bolesti si pamatoval dodnes.
Alena se změnila. Stala se uzavřenou, odtažitou. Urazila se kvůli jeho poznámkám, zavírala se v pokoji, jako by se mu vyhýbala. Jakub se zlobil: „No a co, řekl jsem pravdu! Mám na to právo!“ Ale její ticho bylo horší než křik. Když přijely děti, ožila: vařila, usmívala se, sháněla se. Ale s ním – zase ta zeď. „Koho tím vlastně chce oklamat?“ přemýšlel. Život utíkal a jejich manželství bylo jen prázdnou formalitou.
Jakub už dávno nechodil na pivo. Pracoval jako inženýr, vydělával dobře, po jiných ženách ani nepokukoval. Ale Aleně to bylo jedno. Vydělávala stejně, byla nezávislá, průbojná. Proč neodešla? Kvůli dětem? Ty už dávno vyrostly. Jakub ji nechápal. Kdysi se snažil, ale pak mávl rukou: „Když takhle chce žít, ať žije.“ Ale v hloubi duše toužil po normálním životě, po ženě, která ho vítá s radostí a loučí se se smutkem. Po lásce, která už dávno vyhasla.
A teď ta myšlenka: ona ho nemiluje. Možná ho nikdy nemilovala. Jakub si vzpomněl, jak se divil, proč si tak chytrá, vzdělaná žena vybrala zrovna jeho. Třeba jen přišel čas a on, vysoký a pohledný, byl jen pohodlnou volbou? „Věděla, že děti budou hezké,“ pomyslel si s hořkostí.
Vešel do temného bytu a ticho ho ohlušilo. „Kde je?“ úzkost rostla. Zazvonili u dveří. Sousedka odvrátila pohled a řekla:
„Jakube, Alenu odvezla sanitka před hodinou…“
Běžel ulicemi, až se od pláče dusil. Poprvé v životě se modlil:
„Bože, prosím, nevzmiň si ji! Jak beze ní budu? Zachraň ji! Když přežije, všechno napravím, přísahám! Půjdu do kostela, do kláštera – jen ji zachraň!“
Ale živou Alenu už neviděl. V nemocnici mu řekli, že její srdce přestalo bít ještě v sanitce. Svět se zhroutil. Několik dní žil jako ve snu. Děti, přátelé, příbuzní říkali něco, ale neslyšel je. V hlavě mu tlouklo: „Neprosil jsem ji o odpuštění.“
Teď Jakub žije sám. Děti ho zvaly k sobě, ale odmítl. Často chodí do nedalekého kostela. Tam, mezi tichem a vůní kadidla, se mu zdá, že je Alena nablízku. Zdi kostela, jako by byly živé, chápou jeho bolest. Hledí na obrazy svatých a šeptá: „Odpusť, že jsem tě nevážil.“ Ale odpověď nepřichází, jen ticho, které je teď jeho jediným společníkem.