Vždycky budu s tebou
Ale prosím tě, nezačínej s tím znovu! Vždyť jsme to probírali už snad stokrát! Proč se k tomu pořád vracet? Lucie mávla unaveně rukou a otočila se zpátky ke sporáku.
Dnešek byl bezútěšný už od samého rána. Den začal v pět, kdy za Lucií přišel do ložnice její syn Dan a zatřásl jí za rameno:
Mami, bolí mě v krku!
Lucie, stále napůl v polospánku, mu políbila čelo a hned poznala, že má horečku, což ji úplně probudilo.
Je ti teplo, Danečku. Tak pojď, vzala chlapce do náruče a potichu za sebou zavřela dveře. Nechtěla poslouchat od Ondřeje, že se nevyspal.
Změřila Danovi teplotu, dala mu léky a položila ho zpět do postele. Když viděla, kolik je hodin, rozhodla se sama už nespát a raději počkat, až otevře poliklinika a zavolat doktorku. Zkontrolovala, že Dan zase spí, uvařila si kávu a šla k oknu.
Letos byla zima opravdu bohatá na sníh. Dvůr byl pokrytý bílou peřinou, která se přes noc navršila. Místy už byly stopy lidí, kteří ráno spěchali do práce, jinak byl sníh nedotčený. Lucie koutkem oka zahlédla pohyb a když se otočila, nemohla si pomoct a smála se. Kočka sousedky, paní Anny, skákala po dvoře, střídavě mizela ve sněhu a zase se vynořovala. Jak ji to jen může bavit v tomhle počasí! Ale Míca byla svobodomyslné zvíře, doma by nikdy nic neprovedla. Paní Anna ji vždy musela pustit ven, kdykoliv zamňoukala tak hlasitě, že jí slyšel celý vchod. Ale musela se jí přiznat, kočka nikdy v bytě neznečistila.
Jen včera, když šla Lucie dolů pro Dana do školky, viděla, jak Míca vztekle mňouká, když ji paní Anna vedla ven:
No jen jdi, komandére ocáskatý! smála se paní Anna, Zdravím tě, Lucinko! Koukni na tu potvoru! Ještě mi bude dělat šéfa! To je ale osud, každýho chlapa doma vychovávám i kočku.
Dobrý den, paní Anno! Máte opravdu vážného kocoura.
No vidíš! To je ta moje karma, vychovávat seriózní chlapy…
Lucie se jen usmála a šla dál. Neměla, co by na to řekla. Syn paní Anny, Tomáš, byl skutečně nenápadný, drobný kluk s brýlemi, kterého někdo přehlédl, ale Lucie ho znala už od dětství a věděla, že je velmi chytrý a vtipný. Vždycky stál po jejím boku, zejména když náhle přišla tragédie.
Maminku Lucie, Ivu, přejelo auto na přechodu pro chodce. Šla příkladně, jak jí celý život učili, ale to jí nepomohlo. Pro Lucii to byl tenkrát její největší šok vždyť ji rodiče naučili, že když dodržuješ pravidla, nemáš se čeho bát.
Lucii i Tomášovi bylo tehdy deset let. Lucie, která do té doby nevěděla, co znamená přijít o blízkého, přestala úplně mluvit a jen brečela. Jakýkoli pokus o útěchu odmítala a utíkala se schovat, obvykle do koupelny, kde spala, kde mohla. Psycholožka, ke které ji otec, Petr, odvedl, naléhala na akutní zásah, protože stres začínal ničit Lucčino zdraví.
A právě Tomáš byl tím, kdo Lucii vytáhl z nejhoršího. Sám přišel o otce dva roky předtím, tedy dokázal pochopit, co prožívá. Prakticky žil u Lucie doma, jeho máma, paní Anna, mu to nikdy nezakazovala, protože Lucii litovala. Sousedé pomáhali, jak mohli, nosili jídlo, občas zůstávali s Lucií, když Petr potřeboval něco zařídit. Nikdy mu paní Anna neřekla křivé slovo, když se Tomáš vracel domů pozdě večer. Trávil s Lucií celé dny, donutil ji dělat úkoly, četl jí, vodil ji na tanec a gymnastiku její mamka si moc přála, aby byla zdravá. Starostlivost vážného kluka nakonec Lucii zahřála. Poprvé promluvila, když našli malé kotě, zrovna otevřené oči, a donesli ho k paní Anně domů. Lucie ji poprosila o mléko, aby ho mohli nakrmit. Paní Anna sepjala ruce a polohlasem řekla:
Bože děkuji, ona už je zpátky sama sebou!
Kotě zůstalo u Tomáše, protože Lucčin tatínek, Petr, měl nepříjemnou alergii.
Tomáš doprovázel Lucii skutečně všude, kde mohl. Brali se navzájem jako samozřejmost, byli oba jedináčci a v sobě našli to, co jim chybělo oporu a jedinečné pouto, které málokdy zažijí i rodní sourozenci.
Stačilo jim pohlédnout na sebe a hned věděli, co si myslí. Lucie začala větu, Tomáš ji dokončil. Dospělí jen překvapeně pokyvovali hlavou nad tím zvláštním přátelstvím, ale nikdy jim ho nerozmlouvali.
Potíže nastaly až na konci střední školy. Lucie vyrostla v krásnou a chytrou dívku, kolem které se točila spousta kluků. Tomáš to mlčky sledoval a nekomentoval dokud se neobjevil Ondřej. Poznali se, když Lucie uklouzla na schodech do tělocvičny.
Slečno, není vám nic? Pomůžu vám! vysoký, hezký kluk jí podal ruku. Ty schody jsou jak zrcadlo! Nic zlomeného?
Lucie se na něj podívala a, ač nevěřila na lásku na první pohled, byla zaskočená svými city.
To je konec, Tomáši! On je… bloumala po pokoji.
Jaký? Tomáš se zamračil, Lucie byla ale roztěkaná a těšila se.
Nevím, jak to popsat… nejlepší! zatočila se na místě Lucie. Mohl bys mít radost za nejlepší kamarádku!
Taky že mám… samozřejmě, radost za tebe! Tomáš se na sílu usmál a pak rychle odešel.
Lucie to nevnímala, její hlavu zaměstnávalo něco jiného. S Ondřejem byla více než tři roky, nakonec si řekli, že už jsou dospělí a je čas rozhodnout o osudu. Řekli to rodičům a šli na matriku.
Škoda, že musím mít družičku, k čemu mi je? Proč nemůže být svědek kamarád? stěžovala si Lucie před zrcadlem při zkoušce svatebních šatů.
Tomáš, který ji vezl do ateliéru, seděl na lavičce a pozoroval ji. Když už to nevydržel, švadlena je málem vyhodila:
Ženich nesmí vidět nevěstu v šatech!
To není ženich, to je kamarád! smála se Lucie.
Kamarád… to je zajímavé…
Co na tom zvláštního? ozval se Tomáš. Lidi prostě můžou být přátelé.
Jasně, jedem ještě pro dort, tak šup! Do práce musím taky.
Hned jsem zpátky! běžela Lucie do převlékací kabinky, Tomáš si sedl a vydechl.
Když Lucie později vzpomínala na rychlou svatbu a první roky společného soužití, vždycky si kladla otázku jak to, že neviděla už dříve v Ondřejovi to, co ji později začalo rozčilovat? Vždyť měla kolem sebe vždy věrného rytíře, byla zvyklá být princeznou, o kterou je postaráno. Jenže rytířů je hodně druhů.
První signály přišly, když Lucie vážně onemocněla půl roku po svatbě. Obyčejná angína ji skolila na několik týdnů, průběh se zkomplikoval, musela na složité vyšetření, což stálo dost peněz. Ondřej se rozčílil:
To je hrozné! Máme peníze schované na dovolenou! Vždyť jsi mladá, zdravá, zbytečně tě straší! Chcou jen peníze.
Lucie jen v tichosti nevěřila svým uším.
To myslíš vážně?
No samozřejmě!
Takže ti přijde důležitější dovolená než moje zdraví?
Ale prosím tě! Všechno je OK. Jedem na slunce a spraví se to. Jsi prostě unavená! spíš ji odbyl, objal ji bez povšimnutí, že mu poprvé objímání neoplatila.
Vyšetření Lucii zaplatil její otec, který slova neřekl, jen si udělal obrázek.
Obnova zdraví trvala skoro rok a srdce už nikdy nebylo jako dřív. Když pak zjistila, že čeká dítě, byla automaticky riziková.
Neberte si to špatně, prosím, ale musíte to promyslet, těhotenství je pro tělo velká zátěž. Sice to zvládáte, ale co bude dál? listovala doktorka její zprávou.
Ne, já budu rodit.
Tak dobře. Budeme muset snažit se o maximum.
Dala toho opravdu hodně. Poslední tři měsíce těhotenství strávila Lucie v nemocnici. Dan se narodil v pořádku, zdravý, jenže jen otec a Tomáš tušili, co to pro ni stálo. Ondřej nadšeně slavil narození syna a na tři dny zmizel, Lucie z toho šílela. Vyptávala se otce, kde Ondřej je, a ten ji jen objal a pronesl:
Nesmíš se nervovat. To bude dobré…
A tehdy si Lucie poprvé uvědomila, že není v pohádce, že princeznou nikdy nebude. Od rozvodu ji zadrželo jen to, s jakou láskou Ondřej díval na Dana.
Syna miloval, byl k němu pozorný, vstával k němu, měnil pleny, staral se. Někdy ho ale rozčiloval a Ondřej ho posílal za Lucií, ale většinou byl ideální otec. To zvláštní rozporuplné chování Lucii mátlo. Pozitivní ale stále převažovalo.
Co se vztahu s Ondřejem týče, každý žil vlastně svůj paralelní život, skoro se nemíjeli.
Dan často stonal, takže Lucie ani neměla čas o všem pochybovat. Tahala se s ním po doktorech, o pomoc Ondřeje žádala jen výjimečně, protože nikdy nevěděla, jak zareaguje. Otec ji pomohl udělat si řidičák, pohlídal Dana, koupil jí ojeté auto, aby nebyla závislá na náladách manžela.
O Ondřejovi měl Petr už dávno jasno, ale nezasahoval. Jen jednou, když už měla Lucie nervy na dranc a Dan po několikadenní horečce usnul, jí řekl:
Lucinko, já ti nebudu radit ani do ničeho nutit. Prostě víš, že nejsi sama. Jasné?
Tati, díky, vím to! Jen ještě nejsem připravená o tom mluvit. Pořád je Ondřej můj manžel.
Petr jen přikývl a objal ji.
Během všech těch těžkých let byl Tomáš vždy na blízku. Nakoupil léky, odvezl auto do servisu, pohlídal Dana, když bylo potřeba vždycky ochotně a rychle zařídil vše potřebné. Lucie cítila, že zneužívá jeho ochoty, ale zároveň to prostě jinak neuměla. Důvěřovala mu jako nikomu jinému.
A teď, když se dívala na zasněžený dvůr, vzpomněla si, že Tomáš se dnes vrací z práce v Brně a určitě by, kdyby bylo třeba, mohl pomoci s dopravou k doktorce, protože její auto se včera definitivně porouchalo. Peněz nebylo nazbyt, Ondřej pořád tvrdil, že investuje, její plat pokryl sotva základ. Byli rádi, že bydlí v otcově bytě. Petr se dávno odstěhoval na chalupu za městem, kde měl klid a čerstvý vzduch.
Lucie zkontrolovala hodiny a zavolala na polikliniku. Měla štěstí doktorka měla službu, takže obratem přijde.
Odložila telefon, začala připravovat snídani, když do kuchyně přišel rozespalý Ondřej.
Co to zase je? Proč jste tu celou noc šramotili?
Dan má horečku, odpověděla stručně Lucie.
A to jsi musela courat celou noc? Nevyspím se. Jdu do sprchy, udělej mi rychlou snídani, mám spoustu práce.
Lucie se potiše otočila ke sporáku a začala smažit lívance pro Dana, když je nemocný, a Ondřej je má taky rád.
Tak co, mluvila jsi s tátou?
Ne.
Proč to pořád natahuješ?
Už jsem řekla, že s ním o tom mluvit nebudu a žádat ho, ať na nás napíše byt, taky nebudu.
Tvoje paličatost mě už začíná štvát. Pořád jen dáváš a dáváš. Platím na tenhle byt, ale pořád tu bydlíme jak nájemníci. A pořád potřebujete něco ty nebo Dan! Mám toho až po krk, poslední dovolená před rokem a nikdy nejsem doma klidný!
Ondřej stále mlel, ale Lucie ho už nevnímala. V tu chvíli cítila, jak v ní prasklo poslední pouto, které je spojovalo. Všechny společné chvíle, památné dny, něha všechno jí proběhlo hlavou i s tím, co bolelo.
Velmi tiše položila obracečku a otočila se.
Řeknu to jednou, poslouchej mě, přerušila ho. Dneska si sbalíš věci a odejdeš. Chci se rozvést, Ondřeji. Nepřeju si takhle dál žít a věřím, že ani ty ne. O tom, kdo co platí, se bavit nebudeme, to teď není podstatné. Máme Dana a kvůli němu se zkusme domluvit, ať má oba rodiče, i když spolu nebudeme bydlet.
Ondřej chvíli překvapeně zíral, snažil se něco říct, ale pak jen složil vidličku a vstal.
Už jsi všechno řekla? Uvědom si, co říkáš. Ještě to do večera rozmysli. Vrátím se a snad se uklidníš.
Myslím to vážně, Ondřeji. Znáš mě dost dlouho a víš, co to znamená.
Jo, znamená to, že jsi blázen. Nebudeš s dítětem nikomu dobrá! No, když si to rozmyslíš, ozvi se. Já jdu k našim.
Jak chceš. Lucie se otočila ke sporáku, držela slzy na uzdě.
Ondřej odešel bez dalšího slova. Lucie sedla na židli a nechala slzy téct, dokud Dan spal. Když uslyšela jeho tiché kroky, hned si setřela oči a vzala připravený talíř.
Tak co, nejstatečnější zdravící se mladý muž, máš chuť na snídani?
Mám hlad jen trochu, mami. Ale bolí mě teď i hlava.
Myslíš, že lívance by mohly pomoct?
Ano! A s marmeládou!
Určitě!
Když odešla doktorka, která napsala recepty a připravila léčbu, Lucie se chystala do lékárny a chtěla už volat tátovi, když někdo zaklepal na dveře. Klepal jen Tomáš v životě nezazvonil a s Lucií to bylo jejich tajné gesto.
Ahoj!
Ahoj! Jak je? Tomáš držel v ruce krabici s hračkou. Lucie si uvědomila, že Ondřej snad nikdy Danovi nic nepřinesl. Všechny dárky kupovala ona sama; Tomáš nikdy nepřišel naprázdno.
Dan je nastydlý. Můžeš s ním zůstat? Já musím do lékárny.
Jasně, nebo já pro léky dojdu, máš seznam?
Lucie vytáhla seznam z kabelky a podala mu ho.
Sotva vyšel ze dveří, zazvonil Lucii telefon.
Paní Lucie Novotná?
Ano.
Voláme z krajské nemocnice. Přijali jsme vašeho otce.
Co se stalo? Lucie svírala mobil, až ji bolely prsty.
Infarkt. Stav je vážný.
Hned jedu.
Po bytě pobíhala, nevěděla, co dřív. Otec si nikdy na srdce nestěžoval a ona teď pochopila, jak křehké je nechat si někoho odejít.
Mechanicky vytočila Ondřeje.
Ondřeji
To sis to rozmyslela? No, já uvidím, možná…
Ondřeji, táta je v nemocnici. Má infarkt.
A? Co chceš ode mě? Rozvádíme se, ne?
Lucie překvapeně pohlédla na mobil a zavěsila.
Když se Tomáš vrátil, našel Lucii stát ve dveřích, sbalenou.
Kam jdeš?
Táta je v nemocnici. Infarkt.
Další vysvětlování nepotřebovala. Tomáš doběhl pro mamku a paní Anna zůstala s Danem. Lucie s Tomášem spěchali do nemocnice.
Čekali celé odpoledne na zprávy. Mlčeli, seděli vedle sebe. Lucie nakonec to ticho přerušila:
Děkuju ti… Jsem tak vděčná, že jsi tu teď se mnou.
Vždycky tu pro tebe budu…
Já vím, Tomáši. Teď už to vím jistě…
Doktor, který za hodinu vyšel, našel Lucii, jak spí s hlavou na Tomášově rameni. Tomáš ji jemně vzbudil.
Přeložili jsme vašeho otce na pokoj. Čeká ho dlouhá rekonvalescence, ale nejhorší je za vámi. Zjistěte si zítra návštěvní hodiny a můžete za ním přijít.
Lucie Tomáše objala a plakala. S každou slzou odcházela i bolest, kterou tak dlouho skrývala.