Včera u nás přespat tchýně, Marie Nováková. Hned ráno vtrhla do naší ložnice s křikem:
„Vstávej, Aleno, viděla jsi, co se děje v kuchyni?“ Vyskočila jsem z postele, ještě v pyžamu, srdce mi bušilo jako o závod. Letěla jsem chodbou, cestou se snažila natáhnout starý župan a čichala jsem – snad nehoří? Nebo jsem nechala plyn? V hlavě jsem už měla celý horor: hořící sporák, výrchu hrnce nebo nějakou jinou katastrofu. Vešla jsem do kuchyně a tam… švábi. Celá armáda těch hnusných potvor pobíhala po stole, talířích a zbytcích večeře, které jsem včera líně nechala uklidit. Tchýně stála s rukama v bok a vrtěla do mě pohledem, jako bych ty potvory naschvál vypustila, jen abych ji šokovala.
„Aleno, to je normální, jak tady žijete?“ zahřímala a její hlas zněl pobouřeně. „Jak se tak dá žít? Máte děti, manžela, a v kuchyni švábi jako v nějaké stodole!“ Stála jsem jako opařená a nevěděla, co říct. No jo, včera jsem neuklízela, protože po práci jsem sotva vláčela nohy. Děti řvaly, manžel, Petr, si něco mumlal o hokeji, a já si jen přála padnout do postele. Kdo by čekal, že ti proklatí švábi si vyberou zrovna tuhle noc, aby uspořádali přehlídku? A hlavně – odkud se vůbec vzali? Nebydlíme přece v nějakém polorozpadlém domě, máme byt, všechno je slušné. No, skoro slušné.
Marie Nováková samozřejmě nepřestávala. „Za mých časů,“ povídá, „se nic takového nestávalo! Po večeři jsem všechno umyla, vydrhla, nenechala ani drobeček. A ty co? Mládež je dnes líná, jen se válí u těch telefonů!“ Přikývla jsem, polykala zlost, protože co se dá říct? Ona není jen tchýně, ona je generál v sukních, pro ni je pořádek v kuchyni otázka cti. A já ji, jak vidíš, zklamala. Začala jsem zběsile uklízet: chytila jsem hadr, smetla šváby, umyla stůl, talíře, všechno, co mi přišlo pod ruku. Tchýně stála za zády a komentovala: „Tady jsi to přehlédla! A co to je za skvrnu? Ty snad sporák nikdy nečistíš?“ Jen jsem stěží držela jazyk za zuby. Myslela jsem si: „Marie Nováková, vy taky nejste svatá, určitě jste občas nechala drobeček na stole!“ Ale mlčela jsem, protože vím – hádat se s ní nemá cenu.
Zatímco jsem bojovala se šváby, Petr, můj manžel, se konečně vyplazil z postele. Přišel do kuchyně, uviděl ten cirkus, a místo aby pomohl, jen se zachechtal: „Takže, Alenko, zakládáš zoologickou zahradu?“ Vrhla jsem na něj pohled, po kterém okamžitě zmlkl a šel uvařit čaj. A tchýně jen zavrtěla hlavou: „Vidíš, tvůj manžel je pořádný floutek. Kdybych já po synovi takhle neuhlídala, úplně by se rozplynul!“ A je to, pomyslela jsem si, teď ještě začne s přednáškou o výchově mužů. A přesně tak – sedla si ke stolu, který už zářil jako nový, a spustila: „Za mých časů se muži drželi zkrátka. Ale vy, mladí, jim dáváte volnost, a co máte? Šváby v kuchyni a oni se chechtají!“
Poslouchala jsem, ale v hlavě mi zněla jediná myšlenka: jak přežít do večera, aby Marie Nováková odjela domů? Ne že bych ji neměla ráda, je to hodná žena, ale tyhle její výpady… Není to jen o švábech, pro ni je to důkaz, že jsem špatná hospodyně, špatná manželka a možná i špatná matka. A tak drhnu, čistím, leštím, ale ona pořád najde něco, na co se dá pověsit. Lžíce není na svém místě, nůž není dobře umytý. Ale já nejsem ze železa! Mám dvě děti, práci, pořád běhám jako veverka v kole, a ještě švábi uspořádali mejdan. A hlavně – odkud se vzali? Možná od sousedů? V domě jsou staré trubky, sklep je vlhký, tak se sem určitě táhnou.
Konečně jsem dokončila úklid, kuchyně zářila jako z reklamy na čisticí prostředek. Tchýně se trochu uklidnila, ale stejně prohodila: „Alenko, musíš dávat pozor na pořádek. Je to tvůj domov, tvoje rodina. Když ne ty, tak kdo?“ Přikývla jsem, usmála se se sebezapřením, ale uvnitř jsem křičela: „Nechte mě na pokoji!“ Petr, když viděl můj stav, se konečně vmísil, vzal maminku na procházku, abych si aspoň trochu oddechla. Sedla jsem si ke stolu, dívala se na tu dokonalou kuchyni a přemýšlela: Opravdu jsem tak špatná hospodyně? Možná má Marie Nováková pravdu a dělám něco špatně? Pak jsem si ale vzpomněla, jak všechno táhnu sama – domácnost, děti, práci – a uvědomila jsem si: Snažím se. Možná ne dokonale, možná ne jako za jejích časů, ale snažím se. A švábi… No, stane se. Zítra koupím pasti a vyřeším to. Ale tchýni to nevysvětlím.
Když se Marie Nováková vrátila z procházky, byla jsem už klidnější. Uvařila jsem čaj, nakrájela chleba se šunkou, a dokonce jsme si normálně popovídaly. Vyprávěla o svých mladých letech, o tom, jak sama zápasila s každodenním životem, a dokonce jsem k ní cítila víc porozumění. Ale hluboko uvnitř jsem věděla: Až příště přijede, třikrát zkontroluju kuchyň, než půjdu spát. Protože další takové ráno se šváby a jejími kázáními bych už nepřežila.