Návrat Zbyňky
Zbyněk stál před dveřmi bytu Marka, nervózně si přecházel kabelku v ruce. Před dvěma a půl lety od něj odešla, práskla dveřmi, přesvědčená, že Martin, jeho kamarád s velkými penězi a autem, jí dá život, o kterém snila. Jenže Martin nebyl tím, za koho se vydával, a teď se Zbyně rozhodla vrátit. „Marek mě vždycky miloval,“ pomyslela si. „Vezme mě zpátky, kam by jinak šel?“ Zmáčkla zvonek, upravila si vlasy a nuceně se usmála. Dveře otevřel Marek a jeho překvapené „To je ale překvapení! Co tě sem přiválo?“ ji na chvíli uklidnilo.
„Jsem zpátky,“ usmála se a vdechla vůni smažených brambor a řízků. „Večeři připravuješ? Voní to skvěle.“ Marek se zamračil: „Kam jsi se to vrátila? Ke mně?“ Zbyně přikývla, ale jeho další otázka ji vyvedla z míry: „My už jsme jedli. Promiň, nezvu tě dál.“ „My?“ překvapeně opětovala, když v ní začala bublat úzkost. „Kdo je to ‚my‘?“ V tom okamžiku z kuchyně vyšla žena. Zbyně se zadívala a vydechla úžasem: byla to Zbyška, její kamarádka, se kterou kdysi popíjela šampaňské a plánovala, jak utéct od Marka.
Zbyně a Marek se vzali před pěto lety, ale jejich manželství bylo plné hádek. Ona chtěla krásný život: restaurace, cestování, drahé šaty. Marek, inženýr v továrně, vydělával skromně, i když se snažil. Jeho rodiče vozívali z vesnice jídlo, aby ušetřili, ale Zbyně reptala: „Nechci jejich mléko a sýr!“ Své peníze utrácela za oblečení a nový telefon na splátky, zatímco po Markoví chtěla víc. „Jsi neshoda,“ hodila mu do tváře. „Proč jsem se s tebou vůbec dala?“ Prosil ji, aby uklízela v bytě, ale odmítala: „To je tvůj byt, já tu nejsem hospodynice.“
Vše se změnilo, když Zbyně začala chodit s Martinem. Byl charismatický, měl peníze, vozil ji do kaváren, sliboval zlaté hory. Kamarádka Zbyška varovala: „Zbyňo, Martin je sukničkář, zamyslil se!“ Ale Zbyně neposlouchala. Sbalila věci, hodila Markovi klíče a odjela s Martinem, aniž by se rozloučila. Zbyška zůstala v tom bytě, uklízela nepořádek, který Zbyně po sobě zanechala. Tehdy se Zbyně smávala: „Vezmi si Marka, je tvůj!“ Netušila, že její slova budou prorocká.
Život s Martinem nebyl pohádka. Byl štědrý, ale vyžadoval poslušnost, a jeho „výlety“ Zbyně tolerovala, dokud neunavily. Po dvou letech zjistila, že Marek dostal povýšení, koupil si auto a neoženil se. „Čeká na mě,“ rozhodla se, nechala Martinovi vzkaz a odjela. Jenže teď, stojíc ve dveřích, hleděla na Zbyšku, která kláda řekla: „Ahoj, kámo. Čemu se divíš? Sama jsi mi ho nechala.“
Zbyně cítila, jak ji pálí tváře. „Vy jste manželé?“ vykoktala. Marek přikývl: „Ano, Zbyňo. A máme se dobře. A co jsi chtěla?“ Zamotala se: „Já jsem myslela… Možná bychom mohli…“ Zbyška ji jemně přerušila: „Zbyňo, máš rodiče. Budou rádi. A my s Markem musíme jít. Sbohem.“ Dveře se zavřely a Zbyně zůstala sama na chodbě, svírajíc kabelku.
Připomněla si, jak Zbyška uklízela v tom bytě, jak pekla koláče, jak chodila za babičkou. Tehdy se Zbyně smála její „prostotě“, ale teď pochopila: Zbyška dala Markovi to, co ona nedokázala – péči, pohodlí, lásku. Zbyně uvažovala, že se vrátí k Martinovi, ale vzkaz, který mu nechala, spálil mosty. Rodiče? Ti se už dávno odtáhli, zranění jej vyběrem. Sedla si na lavičku před domem a cítila, jak se jí svět rozpadá. „Co jsem to udělala?“ šeptala, ale odpověď nepřišla.
V bytě zatím Marek a Zbyška chystali večeři. O měsíc později se jim narodila dvojčata a Markovy rodiče, kteří novou nevěstu zbožňovali, nemohli být šťastnější. Zbyně zůstala s prasnýma rukama, litovala svého rozhodnutí. Život, jak ji varovala Zbyška, neodpouští těm, kteří zahazují přítomnost pro iluze.