Návrat Lucie
Lucie stála před dveřmi bytu Jakuba, nervózně si pohrávala s popruhem kabelky. Před dvěma a půl lety od něj odešla, s přesvědčením, že Marek, jeho kamarád s velkými penězi a drahým autem, jí dá život, o kterém snila. Jenže Marek nebyl tím, za koho se vydával, a tak se Lucie rozhodla vrátit. „Jakub mě vždycky miloval,“ myslela si. „Vezme mě zpět, kam by jinak šel?“ Zmáčkla zvonek, upravila si vlasy a přinutila se k úsměvu. Dveře otevřel Jakub a jeho překvapené „A hele, kdo se to vrací! Co tě sem přiválo?“ ji na okamžik uklidnilo.
„To já jsem zpět,“ usmála se, vdechujíc vůni smažených brambor a řízků. „Večeři vaříš? Voní to báječně.“ Jakub se zamračil: „Kam jsi se vrátila? Ke mně?“ Lucie přikývla, ale jeho další otázka ji zaskočila: „My už jsme jedli. Promiň, nezvu tě dál.“ „My?“ zeptala se, cítíc, jak jí narůstá úzkost. „Kdo je ‚my‘?“ A v tu chvíli z kuchyně vyšla žena. Lucie pohlédla a vydechla údivem: byla to Petra, její kamarádka, se kterou kdysi popíjela šampaňské a vymýšlela plán, jak od Jakuba utéct.
Lucie a Jakub se vzali před pěti lety, ale jejich manželství bylo plné hádek. Ona toužila po okázalém životě: restaurace, cestování, drahé šaty. Jakub, inženýr v továrně, vydělával střídmě, i když se snažil. Jeho rodiče vozili potraviny z vesnice, aby ušetřili, ale Lucie nadávala: „Nechci jejich mléko a sýr!“ Svou výplatu utrácela za oblečení a nový telefon na splátky, od Jakuba však žádala víc. „Jsi chudák,“ říkala. „Proč jsem si tě jen vzala?“ Prosil ji, aby uklízela, ale odmítala: „To je tvůj byt, nejsem tu služka.“
Vše se změnilo, když se Lucie sblížila s Markem. Byl šarmantní, měl peníze, vodil ji do kaváren a sliboval jí zlaté hory. Kamarádka Petra varovala: „Lucko, Marek je sukničkář, zamysli se!“ Ale Lucie neposlouchala. Sbalila si věci, hodila Jakubovi klíče a odjela s Markem, aniž by se rozloučila. Petra v tom bytě zůstala, uklízela nepořádek, který Lucie zanechala. Ta se tehdy smála: „Vezmi si Jakuba, je tvůj!“ Netušila, že její slova budou prorocká.
Život s Markem nebyl pohádka. Byl štědrý, ale vyžadoval poslušnost, a jeho „chození“ na stranu Lucie tolerovala, než ji to přestalo bavit. Po dvou letech zjistila, že Jakub dostal povýšení, koupil si auto a zůstal svobodný. „Čeká na mě,“ rozhodla se, nechala Markovi vzkaz a odjela. Ale teď, stojíc ve dveřích, hleděla na Petru, která klidně řekla: „Ahoj, kámo. Čemu se divíš? Sama jsi mi ho přenechala.“
Lucie cítila, jak jí hoří tváře. „Vy jste manželé?“ vykoktala. Jakub přikývl: „Ano, Lucie. A máme se dobře. A co jsi chtěla?“ Zarazila se: „Myslela jsem… možná bychom mohli…“ Petra ji jemně přerušila: „Lucko, máj rodiče. Budou rádi. My s Jakubem už musíme jít. Sbohem.“ Dveře se zavřely a Lucie zůstala sama na schodišti, svíraje kabelku.
Připomněla si, jak Petra v tom bytě uklízela, jak pekla koláče, jak navštěvovala svou babičku. Tehdy se Lucie smála její „prostotě“, ale teď pochopila: Petra dala Jakubovi to, co ona nedokázala — péči, pohodlí, lásku. Chtěla se vrátit k Markovi, ale vzkaz, který mu nechala, spálil mosty. Rodiče? Ti se už dávno odtáhli, zrazení její volbou. Sedla si na lavičce u domu a cítila, jak se jí svět hroutí. „Co jsem to provedla?“ šeptala, ale odpověď nikde nebyla.
V bytě Jakub s Petrou chystali večeři. O měsíc později se jim narodila dvojčata a Jakubovi rodiče, kteří novou snachu zbožňovali, se nemohli nabažit radosti. Lucie zůstala s prázdnýma rukama, litujíc svého rozhodnutí. Život, jak Petra varovala, neodpouští těm, kdo plýtvají přítomností kvůli iluzím.