Návrat byl pozdní: Aneta už měla všechno rozhodnuté.
Jirka s pochmurným výrazem omotával kolem vidličky špagety. Aneta ho pozorovala a snažila se neprojevovat úzkost, ale nakonec to nevydržela:
„Je to špatné, Jirko?“
Jen se zamračil a mlčky pokračoval v jídle.
„Vždyť jsem vařila podle receptu…“
„Je to v pořádku,“ zavrčel, aniž by se jí podíval do očí.
„Tak co se děje? Co je špatně?“
Jirka prudce odhodil vidličku, hlasitě vydechl a začal přecházet po kuchyni.
„Všechno mě štve!“ vybuchl. „Život je jako bahno! Práce — domov — ty v županu — kaše — dítě. To není život, to je trest!“
Aneta ztuhla. Jeho slova bolela víc než facka. Pokračoval:
„Podívej se na sebe! Byla jsi krásná, a teď…“ Zarazil se, hledal vhodné slovo. „Jen unavená hospodyňka. Káťa, manželka od Pavla, je pořád v kondici: v mateřské, chodí do fitka, přivydělává si a ještě vypadá skvěle!“
„Její máma jim pomáhá, zatímco ty o víkendech jen spíš. Já prostě nemám čas,“ tiše se pokusila vysvětlit Aneta.
„Pořád máš výmluvy! Ve skutečnosti jsi mi jen sedla na krk a zlenivěla. Potřebuju prostor! Oddych! Odstěhuju se. Sám. Nevím, na jak dlouho. Možná navždy.“
„A co Vojta?“
„Budu platit, jak mám. A taky ho navštěvovat. Nepřijdeš o podporu.“
Jirka vstal. Aneta, jako by se probrala, vrhla se mu do cesty:
„A co můj oddych? Já nejsem člověk? Proč jen ty si můžeš odpočinout od starostí?!“
Přistoupil k ní blíž, v hlase znělo podráždění:
„Ty jsi matka! Tečka. Zůstaň se svým dítětem.“
S těmi slovy odešel, po sobě zanechal tíživé ticho. Aneta zůstala sedět v kuchyni, zalitá slzami. V hlavě jí hučelo: jak dál žít? Ano, Jirka byl chladný, ale aspoň tu byl. A teď jeho podpora, stabilita — všechno se rozpadlo.
Odešel, aniž by se rozloučil se synem. Bylo jasné, že míří do svého podnájmu.
První noc Aneta nezamhouřila oka, ale ráno, vyčerpaná k smrti, se rozhodla: nebude se ponižovat a prosit, aby se vrátil. Zvládne to sama.
A zvládla. Najednou jí bylo líp. Už nemusela uklízet po muži, podřizovat se jeho náladám, prát hory prádla. Jirka peníze posílal — šetřila, ale vyšlo to.
Bolest zůstala jen v srdci. Zvlášť když na sociálních sítích viděla, jak se Jirka baví s nějakou ženou, usmívá se do kamery. Kamarádka ji utěšovala: „Takový ti nestál za to.“ Pak přijela máma — vzala si záměrně dovolenou. Mlčky pomáhala, neodsuzovala, ale občas zatínala pěsti při vzpomínce na zetě.
S její pomocí Aneta ožila. Zajela do kadeřnictví, obnovila šatník. Dokonce se začala znovu usmívat. Dárky od mámy jí připomínaly, že si radost zaslouží.
Jirka, jak slíbil, Vojtu nenavštěvoval. Jen na fotkách bylo vidět, jak skvěle se má bez rodiny. Aneta čekala, doufala, že se vzpamatuje, ale s každým dnem chápala: nebyl to muž, ale zbabělec, který utekl před odpovědností.
Po třech měsících někdo zaklepal na dveře. Jirka. S kufry. Vypadal jako vítěz.
„Ahoj, miláčku! Jsem zpátky. Co máme k večeři?“
Ale Aneta mu zastoupila cestu:
„Tady už nebydlíš.“
„Cože? Já jsem tvůj manžel!“
„Už nejsme. Podala jsem na rozvod. Čekej předvolání. Syna jsi nenavštěvoval, jaks slíbil. S věcmi pomůžu — jsou zabalené.“
Jirka zuřil:
„Mám právo vidět syna!“
„Samozřejmě. Soud určí návštěvy. Vylíčím, jak sis na něj tři měsíce nevzpomněl. A ukážu tvoje fotky z večírků.“
Nakonec Vojtu viděl. Chlapec se na něj díval s nedůvěrou. Žádná radost, žádné nadšení.
Jirka doufal, že ho manželka jen chce potrestat. Ale Aneta byla neústupná. Podpora mámy, láska k synovi, uvědomění si vlastní hodnoty — to všechno ji posílilo.
Teď měla s Vojtou nový život. A Jirka zůstal s hrnci, které si musel mýt sám, a košilemi, které nikdo nežehlil. Tak to je jeho odpočinek, co?