Jana zpívala radostí – teď měla konečně svůj vlastní byt. Žádný pokoj v podnájmu, žádný koutek u bručounské paní domácí, ale pořádný dvoupokojový byt v běžné pražské čtvrti. Bez Alen Václavoven, které v jedenáct vypínají proud a řvou pod dveřmi, ať “neráchá sprchu tak hlasitě”. Bez dozorců sledujících každý její krok. Jen ona a svobodný dech dospělosti.
Byt jí pomohli koupit rodiče prodejem starého bytu po zemřelé tetě. Jana zrenovovala, zařídila podle svého vkusu a pozvala kamarádku Markétu na oslavu. Seděly, smály se, popíjely čaj s dortem. Pak se Jana rozhodla Markétu doprovodit ke vchodu. Otevřely dveře, vyšly na chodbu – a mezi patry uviděly ženu. Seděla na schodu, opatrně jedla chleba se šunkou a vedle ní ležela ošoupaná taška.
“Promiňte, vy jste…?” podivila se Jana.
Žena se zarazila, polkla.
“Já… Jsem Alena Josefovna. Bydlela jsem tady. Váš byt… to byl kdysi můj?”
Jana ji poznala – ano, právě tato žena před pár měsíci byt prodala.
“Co tady děláte?”
“Víte, holky…” oči Aleny Josefovny se zalily slzami. “Nemám kam jít…”
Kamarády na sebe pohlédly. Alena Josefovna se rozplakala a vyprávěla.
Po rozvodu vychovávala sama syna – Jana. Všechno pro něj. Vyrostl z něj dobrý, zodpovědný člověk. Studoval, našel práci, oženil se s energickou dívkou – Simonou. Ze začátku bylo vše v pořádku. Přestěhovali se do jeho třípokojového bytu, Alena Josefovna zůstala sama. Pak se narodil vnuk – Michal. Poté – Tereza. A za pár let Simona s Janem navrhli: Prodej byt, bydlej s námi. Bude to jednodušší. Vždyť u nás stejně hlásíš děti.
Souhlasila. Polovinu měla dostat na účet, polovinu oni. Ale peníze nikdy nepřišly.
Život s mladou rodinou byl nesnesitelný. Dítě od rána do večera. Simona do práce, Jan do kanceláře. Vaření, praní, úklid, výchova – vše na ní. Přitom vychovávat děti jí nedovolili – jen hlídala, krmila a mlčela. Ani slovo navíc.
Když si stěžovala na zdraví, Jan jen řekl: “Maminko, vždyť to zvládáš. Děti jsou v pořádku, Simona spokojená, já můžu v klidu pracovat. To je přece štěstí – žít všichni spolu.”
Alena Josefovna brečela únavou. Léto, když odjeli k moři, řekla, že jede za kamarádkou, ale jen bloumala Prahou, spala na lavičkách u Vltavy. A dnes najednou přišla k domu. Nevěděla proč. Jen ji to sem táhlo.
“Napadně mě, že bych možná mohla přespat tady, na střeše…” řekla smutně.
Jana s Markétou nedokázaly potlačit emoce.
“To přece nejde!” rozhořčila se Markéta. “Nejdete tam! Pojďte k Janě, tam přenocujete.”
“Ale to je nevhodné…” znejistěla žena.
“Žádné ‘nevhodné’!” prohlásila Jana.
Doma při čaji Markéta, která pracovala jako právnička, opatrně zjistila, kam zmizely peníze z prodeje bytu.
“Jánek říkal, že polovinu dá na spořící účet…” zašeptala žena.
“Za ty peníze se dá koupit garsonka,” řekla rozhodně Markéta. “S Janou vám pomůžeme.”
Za měsíc se Alena Josefovna nastěhovala do nového, malého, ale svého bytu. V tom samém domě, jen o patro výš. Co přesně Markéta Janovi řekla – to nikdo nevěděl. Ale zaplatil.
Simona s babičkou přestala komunikovat. Vnoučata k ní chodila střídavě – sama.
A Alena Josefovna se zase usmívala. S Janou se spřátelily, chodily spolu do divadla a na výstavy.
“Našla jsem v tom jednu pravdu,” řekla jednou Markéta. “Stáří je třeba potkat ve vlastním bytě. Jinak můžete snadno zůstat i bez střechy nad hlavou.”
Jana přikývla:
“A hlavně – nemlčet, když vás někdo zahání do kouta.”