Návrat Kokeše: příběh lásky, která je silnější než bolest
Před pěti lety, v jednom sídlištním bloku v Brně, se můj život navždy změnil. Byl to horký, obyčejný den, když jsem za oknem zaslechla tichý kňučící zvuk. Myslela jsem si, že je to koťátko. Přistoupila jsem k oknu, podívala se ven… a ztuhla. V malé propadlině, zabalený do igelitového sáčku, ležel a naříkal štěně. Prostě ho tam vyhodili jako odpad.
Vyběhla jsem ven, kolena se mi třásla. Slezla jsem do té jámy a rozechvěnýma rukama ho vytáhla. Malý, špinavý, celý zaprášený, vystrašený… Přitiskl se ke mně a já věděla: je můj. Můj smysl. Můj osud. Věděla jsem, že manžel bude proti – byt je pronajatý a sami sotva vycházíme s penězi. Ale nemohla jsem to nechat být.
Nedaleko stála stará Škoda souseda, dávno odložená a nikomu nepotřebná. Vymohla jsem si od něj klíče a zařídila štěněti provizorní domov. Pojmenovala jsem ho Kokeš. Od té chvíle začala válka – se sousedy, s manželem, se sebou. Lidé si stěžovali, někdo se pokusil položit otrávené jídlo. Manžel se zlobil: „Postavilas proti nám celé sídliště!“ Ale mně to bylo jedno. Jen aby Kokeš žil.
Rostl, čekal na mě z práce, hrál si, v noci kňučel, když jsem zavírala auto. Občas jsem ve tři ráno sešla dolu, jen abych mu ukázala tvář – aby se uklidnil. Chytal mě za prsty, když jsem mu podávala párek. A když jsem se zdržela, nikdy neusnul. Čekal. Čekal, až ho pohladím, až půjdu nahoru… a teprve pak usnul u auta.
Manžel bručel, žárlil: „Máš toho psa radši než mě.“ Ale já už bez Kokeše nedokázala žít. Když jsem onemocněla, dva dny nejedl. Soused volal s výčitkou: „Co je ti? Sedí pod oknem, nejí, neodchází, jen čeká…“ Nevydržela jsem to – vyskočila jsem a přes horečku k němu doběhla.
Zamiloval si naše sídliště, honil se s dětmi, běhal k sousedům, vrtěl ocasem. Ti, co ho dřív nenáviděli, začali mu potají nosit jídlo. Stal se součástí mého světa. Bála jsem se přijít pozdě – on čekal. Poznal zvuk mého auta, vrhal se mi vstříc, skákal mi do náruče, olizoval mi tvář. Jen s ním jsem se cítila potřebná a milovaná.
Bál se mého manžela – i když ho nikdy nebil. Ale asi cítil ten chlad. A v noci sám zaháněl smečky toulavých psů, chránil sídliště jako rytíř. Na mé narozeniny celá rodina schovávala kosti – věděli, že Kokeš bude večeřet první. Znali ho všichni. A všichni ho měli rádi.
A pak jednou… byla jsem na oslavě u kamarádky. Smála jsem se, bavila se. A najednou – telefon. Hlas se třásl: „Běž domů… Kokeš…“
Všechno jsem nechala – dorty, hosty, telefon. Běžela jsem. A když jsem doběhla, klesla jsem na kolena. Kokeš ležel u vchodu, rozdrásaný, krvácející. Z očí mu tekla rudá stružka, tělo jako hadr… Křičela jsem, plakala, nevěděla, co dělat. Veteráře tu nemáme. Manžel byl v šoku, sousedé bezradní.
Kokeš nereagoval, jen občas zasténal. Několik mužů ho odneslo za dům, kde bylo klidněji. A já seděla doma, brala prášky, brečela, modlila se. Ráno – běžela jsem tam. Ale už tam nebyl.
Sousedé řekli: „V noci ta smečka znovu přišla. On odešel… Odešel, aby zemřel sám. Nechtěl, abys ho takhle viděla…“
Omdlela jsem. Křísili mě, pak jsem upadla do horeček. Nejela, nemluvila, nevycházela. Volali přátelé, rodina. Někdo se smál: „No co, je to přece jen pes!“ Ale Kokeš nebyl jen pes. Byl – všechno.
Třetí den manžel nečekaně trval na svém: „Připrav se. Odvezu tě.“ Odmítala jsem, ale nedal se. Myslela jsem, že mě vezme do parku, abych se rozptýlila.
Dojeli jsme na chatu. Objal mě a zašeptal: „Nemohl jsem se dívat, jak chřadneš. Mám tě ráda…“ Pokusila jsem se o úsměv. A najednou… jsem slyšela známé štěkání. Vyskočila jsem. A viděla – Kokeš! Ležel na dece, slabý, ale živý! Ani nemohl doběhnout. Jen zvedl hlavu a zamával ocasem…
Ukázalo se, že tu noc manžel šel hledat. Našel ho, polomrtvého, odvezl sem. Přivolal veterináře, zašili rány, píchli injekce. Neřekl mi to hned – chtěl, aby Kokeš trochu zesílil.
Plakala jsem, smála se, točila se mi hlava štěstím. A v tu chvíli jsem pochopila: manžel mě opravdu miluje. A Kokeš – přežil. Protože láska – ta léčí. Všechny.
Teď stavíme dům. Ještě nemáme stěny, ani střechu. Ale bouda pro Kokeše už stojí. A to je to hlavní.
Protože takoví jako on žijí navždy. V srdci…
