Návrat
Ještě na nástupišti se mi udělalo špatně.
Sotva jsem doběhla k odpadkovému koši a teď, shrbená, jsem se o něj opírala rukou, přičemž jsem cítila, jak se mi drahý kabát špiní o ten ledový litinový povrch…
Slečno, je vám zle? ozvalo se vedle mě s tím typickým moravským přízvukem.
Nechte mě…
Narovnala jsem se. Lidé kolem proudili mlčky jako ve starém filmu v péřovkách, s taškami, s pytli brambor.
Vzduch byl cítit naftou, levným tabákem a tou zvláštní zatuchlinou malého města, ze které mě vždycky bolela hlava.
Nenáviděla jsem tohle město. Nenáviděla tak čistě, odtažitě, jak jen člověk může po patnácti letech, kdy odsud utekl a snažil se na cestu zpět zapomenout.
Mobil zavibroval.
Táta.
Míšo, kde jsi? Jsem u nádraží autem, čekám na tebe.
Pojedu taxíkem, uťala jsem ho. Nemusíš pro mě jezdit. Řekni adresu nemocnice.
Mamka už není v nemocnici. Včera ji pustili. Tlak jí klesl, řekli, že se má léčit doma. Můžu pro tebe stejně dojet…
Doma? cítila jsem, jak se mi napínají zuby. To si děláte legraci? A já jsem kvůli nějaké blbosti přijela z Prahy?
Míšo, nebuď taková. Mamka se moc těšila. Pekla šátečky.
Jaké šátečky, proboha…?!
Zavěsila jsem.
***
Dům, kde jsem vyrůstala, byl ještě menší než v mých vzpomínkách.
Stála jsem na chodbě a dívala se na olupané dveře potažené koženkou. Sousedčina kočka už se mi otírala o nohy a zanechávala na kozačkách svoji bílou srst. Vzduch voněl po zelňačce, kočkách a něčem sladkém. Vždycky tu tak vonělo. Vždycky.
Vstoupila jsem bez zaklepání.
Maminka seděla v kuchyni. Malinká, šedivá, v několikrát praném županu, zpod kterého vykukovala noční košile.
Jak mě uviděla, rozzářila se, až ji to málem rozplakalo. Byla tak šťastná, až mě z toho píchlo u srdce.
Míšo! Dceruško! Myslela jsem, že přijedeš až večer…
Říkala jsem ti, ať nelžeš. Nezula jsem se. Jen jsem stála v předsíni v zimních botech. Víš, že kvůli tobě mi hrozí, že přijdu o smlouvu? Strávila jsem noc ve vlaku, abych tě viděla na JIPce, a ty tady… pečeš šátečky?!
Maminka sklopila ruce.
Promiň, nechtěla jsem tě vystrašit. Jen ten tlak… není to až tak hrozné. A moc jsem se těšila
Tohle se jmenuje lež. Sundala jsem boty a mrskla je do rohu. Dobře. Kde máš tlakoměr? Přeměříme tlak a pak jedu do hotelu. Spát tady nebudu.
Zůstaň, prosím…
Mami, máš protékající záchod, vlažné radiátory a zeď s těmi hulváty, co hulákají, až se třese byt. Nemůžu tu zůstat. Fakt ne.
Šla jsem do kuchyně, sedla si ke stolu. Stála tam mísa šátečků zlatavých, ještě teplých. Ani jsem se na ně nepodívala.
Podej tlakoměr.
Maminka poslušně přinesla starý mechanický přístroj s pumpičkou.
To je co? šklebila jsem se. Na nový nemáš peníze? Vždyť jsem ti posílala.
Tak jsem je uložila na knížku. Tobě. Kdyby něco.
No skvělé…
Obtočila jsem si pásek kolem ruky, začala pumpovat. Číslice pobíhaly před očima.
Sto šedesát na devadesát. Takže sůl jíš po lžících?
Ale já fakt jen trošku…
Zítra ti koupím pořádné prášky. A nový tlakoměr. Teď už nemůžu. Kde tady mám složit hlavu?
Mamka začala chystat lůžko. Já zůstala sedět v kuchyni a hleděla ven na šedivé paneláky a myslela jen na jedno: Jen tady neuvíznout. Jen vypadnout co nejdřív.
***
V noci jsem oka nezamhouřila.
Gauč byl krátký, péra tlačila do zad, za zdí řvali sousedi a pak se poprali. Bylo slyšet ženský jekot a hrubý mužský hlas plný sprostých nadávek.
Zírala jsem do stropu. Byla tam ta prasklina, co pamatuju z dětství. Tehdy mi připomínala blesk. Teď už mi jen připomíná, jak se ten dům už dávno rozpadá.
Nad ránem jsem konečně zadřímala a zdálo se mi, jak jdu ještě malá s mámou na trh a ona mi kupuje šáteček s marmeládou. Horký, se sněhem cukru. Jsem šťastná, až se tomu nedá uvěřit.
Probudila jsem se tím, že brečím.
Slzy mi tekly po tvářích a nemohla jsem to zastavit. Ležela jsem a brečela do rohu prostěradla.
Za zdí už bylo ticho, jen tikaly hodiny. Ty staré, které máma stokrát slibovala vyhodit.
Míšo? zavolala máma zpoza dveří. Nespíš?
Nespím, odpověděla jsem ochraptěle.
Máš tu návštěvu.
Koho?
Nějaká slečna. Prý je to Iva. Nepamatuješ si ji?
Zvedla jsem se z gauče. Iva? Která Iva?
Oblékla jsem župan a vyšla ven.
Přede mnou stála Iva. Ta Iva, se kterou jsme byly na základce kamarádky. Nejlepší, před kterou jsem kdysi zmizela do Prahy, aniž bych se rozloučila.
Skoro se nezměnila. Ty samé blond vlasy v culíku, ty samé ďolíčky ve tvářích. Jen oči už nebyly tak jasné a pod nimi se rýsovaly modré kruhy.
Ahoj, řekla Iva. Tvoje máma mi říkala, že ses vrátila. Říkala jsem si, že přijdu. Patnáct let jsme se neviděly.
Zarazila jsem se. Chtěla jsem říct něco posměšného, třeba jak jsi mě našla, nebo mám práce až nad hlavu, ale najednou jsem to nedokázala.
Pojď dál, utrousila jsem.
Usadily jsme se v kuchyni. Mamka, pochopivši situaci, utekla k sousedce. Iva držela čaj v rukou a zahřívala si dlaně.
Víš, já už jsem vdaná, oznámila mi Iva. Mám holčičku, sedm let. Jmenuje se Věrka. Příští rok půjde do školy.
Gratuluju, přikývla jsem.
A co ty? podívala se na mě zkoumavě. V Praze dobré?
Dá se.
Máš někoho?
Měla jsem.
A co se stalo?
Pokrčila jsem rameny. Nechtěla jsem jí vykládat, že manžel odešel za jinou. Že byt, auto i kariéra člověka v noci nezahřejí. Že jsem sama. Úplně sama.
Prostě jsme se neshodli.
Iva přikývla. A pak, úplně nečekaně, mě pohladila po rameni.
Já jsem ti už odpustila…
Odpustila? podivila jsem se.
No jasně. Odejít beze slova, to jsem dlouho nemohla přenést přes srdce. Byly jsme jak sestry. Sdílely jsme všechna tajemství. A pak jsi prostě zmizela. Nejprve jsem brečela, pak byla naštvaná, ale nakonec jsem pochopila, že to tak mělo být. Každá jsme si postavila svůj život. A teď tady zase sedíme u čaje a já jsem ráda, že tě vidím.
Najednou mě pálily oči. Otočila jsem se k oknu.
Byla jsem hloupá, zamumlala jsem. Odpusť.
Ale prosím tě, usmála se Iva. To se stává.
Povídaly jsme si až do večera. Vyprávěla mi o svém manželovi (pracuje v továrně, trochu pije, ale není zlý), o dceři (maluje na všechny zdi), o životě. Najednou jsem zjistila, že mě to doopravdy zajímá.
Hele, řekla Iva, už se chystala domů, nechceš zítra přijít k nám na večeři? Udělám bramboračku. Poznáš Věrku.
Nevím…
Prosím, přijď, vzala mě za ruku. Tvoje máma říkala, že tu jsi do středy. Tak aspoň chvíli budeme spolu. Zavzpomínáme.
Přikývla jsem.
***
Druhý den jsem šla do lékárny.
Potřebovala jsem mámě koupit prášky, pořádný tlakoměr a taky něco zdravého. Kráčela jsem městem, pozorovala okolí a najednou mi to tu nepřišlo tak hrozné. Stromy v jinovatce, děti se sáňkami, babičky na lavicích. Tak prostý život.
V lékárně byla fronta. Postavila jsem se na konec. Přede mnou stála žena ve staré prošívané bundě, taška plná jídla. Nervózně přešlapovala a lapala po dechu.
Není vám dobře? zeptala jsem se.
Nic to není, zlatíčko. Jen mě píchlo u srdce. Koupím si prášek a bude to lepší.
Zadívala jsem se na ni pozorně. Byla bledá, rty modré, na čele studený pot.
Sedněte si, řekla jsem. Já vám to koupím. Co potřebujete?
Nitroglycerin, děvčátko. Děkuji ti.
Koupila jsem jí lék a podala jí ho. Vzala si prášek, zavřela oči. Během minuty jí bylo líp.
Děkuju vám, princezničko. Vy asi nejste odsud, že?
Jsem odsud, vyhrkla jsem najednou. Narodila jsem se tu.
Vyšla jsem z lékárny a poprvé za ty dny jsem se usmála.
***
Večer jsem šla k Ivě na návštěvu.
Bydlela v paneláku bez výtahu, páté patro. Šlapala jsem po ošoupaných schodech a v duchu si říkala: Bože, už jsem si tak odvykla těmhle chodbám.
Ale dnes mě to nijak neiritovalo.
Dveře mi otevřela holčička drobná, světlovlasá, s obrovskýma očima.
Jste teta Míša? zeptala se. Mamka říkala, že vás mám pozvat.
Já jsem teta Míša, kývla jsem na ni.
Já jsem Věrka. Pojďte dál. Dneska máme bramboračku.
V bytě bylo skromně, ale čisto. Stará sedačka, vybledlé tapety, na zdech dětské kresby. Všude voněl boršč a štrúdl.
Iva pobíhala po kuchyni.
Jé Míšo! Vyzuj se, hned budeme jíst. Věrko, přines lžíce!
Seděly jsme u stolu. Jedla jsem polévku a uvnitř mě hřálo zvláštní teplo. Už dlouho mi jídlo tak nechutnalo. Už dlouho jsem s nikým neseděla jen tak bez povinností a přetvářky.
Nakresli mi něco, požádala jsem Věrku.
Dívala se na mě vážně.
Jste hezká. Já vás namaluju.
Tak dobře, pousmála jsem se.
Přinesla si blok a pastelky. Začala malovat.
Popíjely jsme čaj s višňovým kompotem a povídaly si s Ivou.
Máte děti? zeptala se najednou Věrka, aniž by se odtrhla od obrázku.
Nemám, odpověděla jsem. Nějak to nevyšlo.
A proč?
Věrko! okřikla ji Iva, povídej něco jiného.
Nevadí, pousmála jsem se. Prostě někdy to v životě nejde, tak jak bys chtěla.
Nebuďte smutná, odvětila vážně Věrka, jste mladá. Všechno ještě přijde.
Vyprskla jsem smíchy.
Děkuji, zlatíčko.
Podala mi obrázek. Byla tam žena ve večerních šatech, s korunou na hlavě a kolem spousta květin.
To jste vy, vysvětlila Věrka. Připomínáte mi princeznu. Jen smutnou. Namaluju vám ještě sluníčko, a budete veselá.
Zase jsem měla na krajíčku.
Děkuju, moje malá. Ten obrázek si pověsím doma v Praze, souhlasíš?
Jasně, přikývla Věrka. Přijedete někdy znovu?
Přijedu, slíbila jsem. A najednou jsem věděla, že je to pravda.
***
Domů jsem se vrátila pozdě večer. Máma čekala.
Tak co, jak bylo? ptala se.
Dobře, mami. Moc dobře.
Sedla jsem si vedle ní a držela ji za ruku. Její dlaň byla teplá, tvrdá, plná skvrn.
Promiň mi to, mami. Za všechno.
Ale prosím tě, dítě. Za co?
Že… že jsem se za vás styděla. Za tohle město. Za sebe. Myslela jsem si, že stačí odejít a budu lepší. Ale nejsem. Jenom jsem utíkala.
Máma mlčela. Pohladila mě po hlavě, jako kdysi.
Neutekla jsi, Míšo. Ty ses zachránila. Tady jsme tehdy měli na výběr: buď odejít, nebo propadnout zoufalství. Jsem ráda, že jsi odešla. Jenom na nás nezapomeň.
Nezapomenu, zašeptala jsem. Slibuju.
***
Ráno jsem odjížděla.
Táta mě zavezl na nádraží. Maminka stála na peróně, malinká ve svém starém kabátku a mávala mi.
Dívala jsem se z okna a cítila, jak se mi něco svírá v hrudi.
Hele… začal táta rozpačitě. Přijeď zase. My tu nebudeme věčně.
Přijedu, tati. Opravdu.
Usadila jsem se ve vlaku, vybrala své místo. Vyjela jsem mobil a byla tam zpráva od Ivy: Přijeď zas. Věrka se ptá, kdy teta Míša zase přijede. Moc se jí líbíte.
Usmála jsem se a schovala telefon.
Vlak se rozjel. Za oknem ubíhaly šedé paneláky, garáže, zasněžená pole. A já si najednou uvědomila, že mě z toho tentokrát nebolí hlava. Není mi špatně. Nemusím zavřít oči a předstírat, že město neexistuje.
Vyndala jsem ze zavazadla ten obrázek od Věrky. Rozložila ho. Princezna s korunou, květiny, nedodělané sluníčko.
Podívala jsem se z okna. Nad poli stoupalo opravdové slunce velké, červené, skutečné.
***
Za týden jsem Ivě poslala peníze. Jen tak. Pro Věrku na pastelky a kroužky.
Iva se zprvu zdráhala, ale já trvala na svém.
A za dalšího půl roku jsem jela do rodného města znovu. Sama. Bez ohlášení. Jen jsem koupila lístek a přijela.
Seděly jsme všechny tři v kuchyni já, Iva a Věrka. Jedly jsme bramboračku a povídaly si. A já myslela na to, že možná tohle je štěstí. Když někomu prostě jen tak chybíte.