Návrat
Anička cítila, že se jí dělá špatně už na peróně.
Sotva se stačila doběhnout ke koši, opřela se o jeho ledovou litinovou hranu, a cítila, jak si drahý kabát šoupe o rezavou špínu sněhem postříkaného nádraží
Slečno, není vám dobře? ozval se hřejivý, zpomalený moravský přízvuk.
Jděte pryč
Narovnala se. Kolem ní pluli lidé jako v němém filmuv péřovkách, s igelitkami a pytli brambor v sítích.
Vzduch byl těžký směsicí nafty, laciného cigaretového kouře a tísnivé vlhkosti, která Aničce v hlavě rozháněla tupou bolestjako vždy, když se vrátila domů.
Tenhle město nenáviděla. Čistou, sterilní nenávistí někoho, kdo kdysi dávno utekl, zasypal všechny stopy a přísahal, že cesta zpět už pro něj neexistuje.
Mobil zavibroval.
Táta.
Aničko, kde jsi? Jsem u auta, přijedu tě vyzvednout.
Vezmu si taxíka, utla ho. Nemusíš jezdit. Nadiktuj mi adresu nemocnice.
Jenže mamka už není v nemocnici. Propustili ji včera. Spadnul tlak, prý ať leží doma. Přijedu pro tebe
Doma? v žilách jí ztuhlo něco teplého. Takže kvůli ničemu jsem letěla sem až z Prahy?
Ani, hlavně se nezlob. Mamka se tě nemohla dočkat. Upekla šátečky.
Jaké šátečky, proboha?!
Zavěsila.
***
Dům, kde vyrostla, byl ještě menší.
Anička stála na schodech a sledovala oloupané dveře potažené koženkou. Sousedovic kocour se jí otíral o nohy a na černých kozačkách nechával rudé chlupy. Ve vzduchu byl cítit boršč, kočky a nějaká mdle sladká vůně. Bylo tu tak pokaždé. Vždycky.
Otevřela, aniž by klepala.
Máma seděla v kuchyni. Drobounká, šedovlasá, v opraném županu, zpod kterého vykukovala noční košile.
Když zahlédla dceru, vymrštila ruce, ve tváři radost i provinilost v jediném proudu, až se Anička ošila.
Aničko! Děvenko! Myslela jsem, že dorazíš až večer
Říkala jsem ti, ať nelžeš. Nezula se. Stála v předsíni, kozačky v bahně. Vůbec víš, že kvůli tobě možná ztratím kontrakt? Celou noc jsem jela vlakem, abych tě navštívila na ARO, a ty pečeš šátečky?
Máma zvadla. Ruce jí bezvládně klesly.
Nechtěla jsem tě vyděsit. Trochu se mi udělalo špatně Ale stýskalo se mi tak moc
Tak tomu se říká lež. Anička shodila boty a nakopla je do kouta. Fajn. Kde máš tlakoměr? Změříme ti tlak a jdu si najít hotel. Spát tu nechci.
Aničko, zůstaň
Mami, protéká ti záchod, radiátory jsou vlažné a od sousedů za zdí tu všechno ječí a buší, že tu nedokážu dýchat.
Sedla si ke stolu. Před ní talíř šátečkůrubínově zlaté, ještě vlažné. Ani pohledem na ně nespočinula.
Dej sem ten tlakoměr.
Máma přinesla starý mechanický, gumová balonku už ošoupaná.
Proboha, na lepší ti nezbyly peníze? Kolikrát jsem ti posílala?
Všechno jsem dala na spořitelní knížku. Pro tebe. Kdyby se něco stalo
No jistě…
Naměřila. Čísla poskakovala jak pstruzi v potoce.
Sto šedesát na devadesát. Ty si do polévky sypeš sůl po lžících?
Jenom maličko
Zítra ti koupím pořádné prášky a nový tlakoměr. Teď jsem unavená. Kde se tu dá vůbec složit?
Máma začala spěchat s povlečením. Anička zírala z kuchyně oknem na šedé paneláky a v hlavě jí třeštilo jen: Hlavně tu nezkysnout. Hned zítra zas zmizet…
***
Ani v noci neusnula.
Gauč byl krátký, pružiny tlačily do zad, zeď se třásla od nadávek sousedů, pak začala rvačka. Zřetelně slyšela jekot staré paní a hlas chlapa, který se proponul vulgaritami a vztekem.
Zírat do stropu. Na prasklinu, co tam je od dětství. Tenkrát si myslela, že vypadá jako blesk. Dneska jen připomínala, že dům rozpadá.
K ránu konečně usnula. Měla podivný sen: byla malá holka, s mámou šly na tržiště, tam jí koupila koblihu s povidly, ještě horkou, pocukrovanou. Anička šla domů šťastnánejšťastnější ze všech.
Probudila se na vlhké polštáři. Plakala.
Slzy se kutálely po tváři a ona nemohla přestat. Jen ležela, utírala se do prostěradla a směšně natahovala.
Za zdí ticho. Tikající hodinyty samé staré, co máma stokrát slíbila, že je konečně vyhodí.
Aničko? zaskřehotala mamka přes dveře. Spíš?
Nespím, odpověděla ochraptěle.
Přišla za tebou holka.
Kdo?
Nějaká Lucie. Prý ses znaly? Nepamatuješ?
Anička se posadila. Lucie? Jaká Lucie?
Popadla župan, vyšla z pokoje.
Ve dveřích stála Lucie. Ta Lucie, s níž na základce byly nerozlučné. Nejlepší kamarádka, kterou Anička opustila beze slova, když odjela do Prahy.
Lucie skoro nezměnila. Blond culík, ďolíčky ve tvářích, jen pohled šedý a unavený, pod očima hluboké kruhy.
Ahoj, řekla. Tvoje máma mi hned hlásila, že ses vrátila. Říkám si, proč to nezkusit? Patnáct let už
Anička znejistěla. Chtěla říct něco jedovatého, něco jako jak jsi mě našla? nebo nemám čas, ale najednou to nešlo.
Pojď dál, mávla rukou.
Sedly si do kuchyně. Máma poznala, že je k ničemu, a zmizela k sousedce. Lucie svírala hrnek čaje v dlaních a neklidně zhluboka dýchala.
Já jsem vdaná, začala. Máme dcerku, sedm let. Jmenuje se Eliška. Za rok půjde do školy.
Gratuluju, Anička decentně kývla.
Ty? Co ty? V Praze dobrý?
Dobrý.
Vdaná?
Byla.
A proč už ne?
Pokrčila rameny. Nechtěla vytahovat, že ji manžel opustil kvůli jiné. Že byt, auto, kariéra neudělají z člověka šťastného. Že je sama. Úplně sama.
Nesedli jsme si, řekla nakonec.
Lucie kývla. Pomlčela. Pak zamumlala:
Já ti odpustila–
Za co? podivila se Anička.
Jak za co? Prostě jsi odjela beze slova, ani jsi nenapsala. Byly jsme si blízké, říkaly si všechno. Já nejdřív brečela, pak jsem byla vzteklá. Pak jsem si řekla: muselo to tak být. Každá jsme si žily po svém. Teď tu zase pijeme čaj. A mám radost, že tě vidím.
Aničce zvlhly oči. Otočila se k oknu.
Luci… byla jsem hloupá. Promiň.
Nech to být, usmála se Lucie. Stane se.
Seděly spolu do soumraku. Povídaly o Luciině muži (maká v továrně, pije, ale je laskavý), dceři (maluje, má pomalované celé zdi), o životě v tomhle městě. Anička zjistila, že ji to zajímá. Poprvé za mnoho let.
Hele, nabídla Lucie, když už se chystala domů. Nechceš zítra přijít na večeři? Uvařím segedín, poznáš Elišku.
Nevím
Pojď. Máma říkala, že jsi tu jen do středy. Aspoň si popovídáme jak za mlada.
Anička přikývla.
***
Druhý den šla do lékárny.
Potřebovala mámě koupit prášky, normální tlakoměr, něco do zásoby. Procházela městem, dívala se kolem sebe a teprve teď jí napadlo, že vlastně není tak hrozné. Stromy pocukrované námrazou, děti na bobech, babky na lavičkách. Obyčejná česká zima.
V lékárně byla fronta. Zůstala vzadu. Před ní stála žena v seprané péřovce s plnou taškou. Nervózně přešlapovala, ztěžka dýchala.
Jste v pořádku? zeptala se Anička.
To nic, zlatíčko. Trochu srdce, za chvíli půjdu koupit prášek a bude dobře.
Anička ji sledovala, bledá, zpocené čelo, modré rty.
Posaďte se, řekla rozhodně. Koupím, co potřebujete. Co to bude?
Nitroglycerin, srdíčko. Děkuju, jsi zlatá.
Koupila prášek, podala ženě. Spolkla tabletu, na chvíli zavřela oči. Bylo jí líp.
Děkuju, krásko. Ty nejsi odsud, viď?
Jsem, přikývla Anička překvapeně. Narodila jsem se tu.
Vyšla před lékárnu a najednou se usmála.
***
Večer šla k Lucii do paneláku, páté patro bez výtahu. Stoupala po zablácené dlažbě a v hlavě se jí honilo: Bože, jak rychle si člověk odvykne
Kupodivu jí to dneska nevadilo.
Otevřelo jí droboučké dítěblonďatá hlava, veliké studánky očí.
Jste teta Anička? špitla.
Jsem, usmála se Anička.
Já jsem Eliška. Dneska máme segedín.
V bytě chudě, ale uklizeno. Starý gauč, vyšisované tapety, na zdech dětské obrázky. Vůně segedínu a koláčů.
Lucie hbitě vařila.
No pojď, Aničko! Svlíkej kabát, hned budeme jíst. Eliško, dones vidličky.
Zasedly ke stolu. Anička okusila guláš a ucítila, jak jí v duši roste klidné teplo. Dlouho takhle nejedla. Dlouho neseděla u stolu bez řečí o penězích nebo kariéře.
Nakreslíš mi něco? požádala Elišku.
Dívka se na ni podívala vážně.
Jsi hezká. Udělám tě jako princeznu.
Tak jo, rozesmála se Anička.
Eliška si přinesla skicák. Sedla si na bobek a pustila se do kreslení.
Anička usrkávala čaj se šípkovou marmeládou a povídala si s Lucií.
Máš děti? zeptala se v jednu chvíli Eliška, aniž vzhlédla.
Nemám, klidně odpověděla Anička. Prostě to nevyšlo.
Proč?
Eli, stačí… vtrhla jí do řeči Lucie, buď zdvořilá.
Nevadí to, pousmála se Anička. Prostě někdy to nejde. Ale svět se nezboří, Eliško.
Nebuď smutná, řekla Eliška velmi vážně. Jsi pořád mladá. Máš toho ještě hodně před sebou.
Anička se rozesmála.
Děkuju, zlatíčko.
Eliška jí podala kresbu. Anička na ni: princezna v dlouhých šatech, na hlavě korunka, kolem ní květiny.
To jsi ty. Jako princezna. Ale smutná. Přidám ještě sluníčko, a budeš veselá.
Anně se sevřelo v krku.
Děkuju, zlatíčko, vezmu si tvůj obrázek do Prahy a pověsím si ho.
A vrátíš se zase? zeptala se Eliška.
Vrátím, slíbila Anička. A najednou věděla, že nelže.
***
Vrátila se domů až pozdě večer. Máma seděla vzhůru, čekala na ni.
Jak bylo? ptala se.
Dobře, mami. Skvěle.
Sedla si blíž, vzala maminu ruku do své. Byla teplá a hrbolatá, posetá stařeckými skvrnami.
Mami, promiň mi to. Všechno.
Ale Aničko, za co bys měla?
Že jsem se za vás styděla. Za tenhle dům, tohle město, sebe. Že jsem si myslela, že jsem víc, protože jsem odešla. Ale nebyla jsem. Jen jsem utekla.
Máma ji hladila po vlasech. Jako kdysi.
Někam jsi neutekla, Aničko. Vybrala sis život. Tady to bylo: buď uteč, nebo se ztratíš. Jsem hrdá, že jsi odešla. Ale nikdy nás nezapomeň.
Nikdy, zašeptala Anička. Slibuju.
***
Ráno Anička odjížděla.
Táta ji vezl autem na nádraží. Máma stála na peróně, v tom starém kabátě, a mávala.
Anička se dívala z okénka a uvnitř cítila, jak se jí srdce svírá.
To… odkašlal táta. Přijeď zas. My tu nebudem věčně.
Přijedu, tati. Slibuju.
Našla místo ve vlaku, vytáhla mobil. Byla tam zpráva od Lucie: Přijeď zas. Eliška se ptá, kdy teta Anička přijede znovu. Moc se jí líbíš.
Usmála se a schovala telefon zpět.
Vlak se rozjel. Za oknem pluly šedé paneláky, garáže, zasněžená pole. Najednou si Anička uvědomila, že ji nebolí hlava, není jí špatně, nechce zavřít oči a předstírat, že není.
Z tašky vytáhla Eliščin obrázek. Princezna s korunkou, květinami, nedokreslené sluníčko.
Venku nad poli stoupalo opravdové, rudé slunce.
***
Za týden poslala Lucii peníze. Jen tak. Pro Eliškuna malování, na kroužky.
Lucie odmítala, ale Anička trvala na svém.
A za půl roku přijela do rodného města znovu. Sama. Bez oznámení. Koupila si jízdenku a prostě přijela.
Seděly ve třech v kuchyniAnička, Lucie, Eliška. Jedly segedín, povídaly si. A Anička si v duchu říkala, že možná tohle je štěstí. Být někomu potřebná. Prostě tak.