**Návrat do města zrady**
Stála v kuchyni a míchala bramboračku, když na stole krátce pípl telefon. Zpráva přišla od její nejlepší kamarádky – od Markéty. „Přijď do kavárny, potřebuji si promluvit,“ stálo v suchém textu. Alena hned zkusila zavolat, ale Markéta telefony nezvedala. Něco ji bodlo u srdce, ale rozhodla se, že musí jít. Rychle vypnula sporák, převlékla se, a za půl hodiny už stála v jejich oblíbené kavárně. V rohu u stolu seděla Markéta. A vedle ní – Robert. Alenin manžel. A jejich postoj nenechal žádné pochyby.
„Markéto? Robert?!“ Hlas se jí třásl stejně jako ruce.
Markéta, aniž by mrkla, se posadila Robertovi na klín a naklonila se k němu. Robert se snažil vstát, ale Alena se už otočila a vyšla ven.
Tato scéna byla poslední kapkou. Už předtím byly podezření, divné věci, Robertovy noční „přesčasy“. Ale to, že do toho všeho byla namočená její kamarádka od dětství – to rozbilo všechno. Srdce i důvěru.
S Markétou vyrůstaly spolu v klidném městečku na venkově. Markéta byla sirotek – matka zmizela, otce nikdy nepoznala. Vychovávala ji mlčenlivá babička. Alena byla milovanou dcerou v pohodové rodině. Rodiče často brali Markétu s sebou – na výlety, do kina, na poutě. Připojila se k nim jako vlastní. Celé dětství bylo jedno velké „my“: lezly po stromech, hrály si na maminky, snily o tom, že odjedou do velkého města.
A Aleně se to povedlo. Lékařská fakulta, svatba s Robertem – synem úspěšného podnikatele, byt, práce doktorky. Markéta zůstala ve městě, prodávala boty. Ale když Alena nabídla kamarádce, ať se přestěhuje za ní, ta neváhala. Robert jí dokonce pomohl sehnat pronájem.
Alena tehdy netušila, že Robert s Markétou se už tajně scházeli. Že ji vyzvedával na nádraží. Že za jejími zády začal jejich vztah. Vše vyšlo najevo později. Nejdřív Robertovo podivné odcizení, pak zpráva od Markéty s pozváním do kavárny – a nakonec scéna, kterou nešlo vymazat z paměti.
Za měsíc Robert podal žádost o rozvod. Markéta se nastěhovala do jejich bytu. Alena, sevřela zuby a odjela zpět domů. Nastoupila v místní nemocnici jako praktická lékařka, pronajala si pokoj. Tam ji našel primář s nabídkou, aby převzala vedení oddělení – předchozí vedoucí odcházel do důchodu.
Jednou při obchůzce potkala nového pacienta – váženého muže s laskavýma očima. Milan Růžička. Jeho tvář jí přišla povědomá, ale nemohla přijít na to, odkud ho zná. Později, při rozhovoru, se náhle zasmál:
„Vy nejste ta holčička, kterou jsem kdysi chytil, když spadla ze stromu?“
Alena ztuhla – vzpomínka se vrátila jako blesk. Jako děti s Markétou lezly po starém jasanu. Alena se zachytila šaty, lekla se… A najednou – silné ruce ji zachytily přímo z větve. A hlas: „Proč tam lezeš? Je to nebezpečné.“
Teď ten hlas znovu zněl vedle ní. A v něm byl klid, který dlouho nezažila.
Za pár týdnů ji Milan pozval, aby společně oslavili jeho propuštění. Nejprve váhala, ale pak přijala. A pak to šlo jako samospádem. Sblížili se, začali se vídat častěji. A brzy – vzali se.
Dnes Alena žije s Milanem ve velkém domě za městem. Mají dvojčata – kluky. Její rodiče jsou šťastní. A život konečně našel smysl.
A Markéta? Vrátila se na venkov a bydlí v babiččině bytě. Robert k ní rychle vychladl a vyhodil ji. Říkají, že teď prodává v zelinářství. Smutná a zlá. A jak se říká – co si kdo zaseje, to si také sklidí. A někdy to může bolet.
