Vrátili jsme se do babiččina domu… a už tam bydlela jiná rodina
Bylo to jedno z těch ráno, kdy se probudíte s těžkostí na hrudi a nevíte, jestli to byl jen sen, nebo připomínka. Ležel jsem v posteli v propoceném tričku, i když v našem bytě v Brně v zimě vždycky tahle zima nebývala. Mně se zdálo o babičce. O mé zesnulé babičce Anně Dvořákové, se kterou jsem trávil nejkrásnější prázdniny v chalupě u Jihlavy. Seděla na lavici u kamen, jejichž teplo prohřívalo až do kostí, a dívala se na mě s takovým smutkem, až mi srdce usedalo.
„Proč mě, vnoučku, nenavštěvuješ? Už si na mě nepamatuješ?“
Probudil jsem se s knedlíkem v krku. Pocit viny na mně seděl jako kámen. Otočil jsem se k manželce vedle mě a řekl rozhodně:
„Martino, dnes jedeme na vesnici. K babičce. Na hřbitov.“
Samozřejmě se divila – venku padal sníh, cesta byla daleká. Ale neodporovala. Rychle jsme se sbalili, hodili do auta termosku, chleba se sýrem a deku. Jízda trvala skoro tři hodiny – kluzké, závěje, ale má touha byla tak silná, že nic mě nezastavilo.
Na hřbitov jsme šli pěšky – žádné cestičky, jen vysoký sníh. Když jsme došli k babiččině hrobu, srdce se mi svíralo: spadlá bříza ležela přímo přes náhrobek. S Martinou jsme skoro hodinu odhazovali sníh, uklízeli větve a dávali vše do pořádku. Zapálil jsem svíčku, v duchu se rozloučil… A vtom mě napadlo:
„Zajdem se podívat k chalupě? Uvidíme, jak tam je. Vždyť babička nám ji přece odkázala.“
Manželka souhlasila. Víc než rok jsme tam nebyli. Čekal jsem zapadlý dvůr, zamrzlá okna a ticho. Ale to, co jsme uviděli, nás ochromilo: v oknech svítilo, z komína stoupal kouř a ke dveřím byla prošlapaná cestička. Zastavil jsem prudce.
„Kdo to tam je…?“ zašeptala Martina.
Vyměnili jsme si pohled, vystoupili a došli ke dveřím. Zaklepal jsem. Za chvíli dveře otevřela mladá žena. A za ní vykoukla asi šestiletá holčička.
„Dobrý den!“ zazvonila první.
S Martinou jsme automaticky odpověděli. Žena, když zjistila, kdo jsme, zčervenala a začala se omlouvat, zatímco nás zvala dovnitř.
Uvnitř bylo horko, vyhřáté – přesně jako v tom snu. I vzduch voněl dřevem jako za mého dětství. Posadili jsme se ke stolu, Jana – tak se jmenovala – přinesla čaj, sušenky a začala vyprávět. Před rokem jí zemřel manžel při nehodě. Byt, na který léta šetřili a spláceli hypotéku, jí zůstal, ale náklady na něj byly příliš vysoké. Rozhodla se přestěhovat k tetě na vesnici. Jenže teta už žila s novým mužem a nemohla je přijmout. Poradila jí, ať hledá prázdný dům.
„Takových tu je,“ řekla Jana, „dost. Teta mi poradila právě vaši chalupu – útulnou, pevnou, a že jste hodní lidé. Třeba byste nějak domluvili.“
Pronajala svůj byJejí slova mi připadala tak upřímná, že jsem jen pokývl hlavou a řekl: “Zůstaňte tu, s radostí.”