Návrat byl pozdní: Johana už měla všechno rozhodnuté
Martin s pochmurným výrazem motal špagety kolem vidličky. Johana ho pozorovala a snažila se nedat najevo nervozitu, ale nakonec to nevydržela:
— Není to dobré, Martine?
Jen se zamračil a mlčky pokračoval v jídle.
— Vždyť jsem vařila podle receptu…
— Je to v pohodě, zabručel, aniž by se jí podíval do očí.
— Tak co se děje? Co je špatně?
Martin prudce odhodil vidličku, hlasitě vydechl a začal přecházet po kuchyni.
— Všechno mě sere! Vyjel. Život je jedna velká nuda! Práce — domov — ty v županu — kaše — dítě. To není život, to je otročina!
Johana ztuhla. Jeho slova bolela víc než facka. Pokračoval:
— Podívej se na sebe! Byla jsi krásná, a teď jsi… Zarazil se, hledal vhodné slovo. — Domácí puťka, a ještě pořád unavená. Michalova žena je špička: i na mateřské, cvičí, přivydělává si, a ještě vypadá skvěle!
— Jejich babička jim pomáhá, a ty o víkendu vždycky prospíš. Já prostě nemám čas, tiše se snažila vysvětlit Johana.
— Vždycky máš nějakou výmluvu! Ale realita je, že jsi mi sedla na krk a zakrňuješ. Potřebuju prostor! Oddych! Odstěhuju se. Sám. Nevím, na jak dlouho. Třeba navždy.
— A co Petr?
— Budu platit, jak mám. A chodit na návštěvy. Nebudeš bez pomoci.
Martin vstal. Johana, jako by se probrala, vrhla se mu do cesty:
— A co můj oddych? Já nejsem člověk? Proč jen ty můžeš utéct od povinností?!
Přiblížil se k ní, v hlase drsné podráždění:
— Ty jsi matka! A basta. Zůstaň se svým dítětem.
S těmito slovy odešel, za sebou nechal těžké ticho. Johana zůstala sedět v kuchyni, slzy jí tekly po tvářích. V hlavě jí hučelo: Jak dál žít? Ano, Martin byl chladný, ale aspoň tu byl. Teď se všechno rozpadlo — opora, jistota.
Odešel, aniž by se rozloučil se synem. Bylo jasné, že zamířil do svého garsonky.
První noc Johana nezamhouřila oka, ale ráno, vyčerpaná k smrti, se rozhodla: Nebude se ponižovat a žebrat, aby se vrátil. Zvládne to sama.
A zvládla. Najednou jí bylo líp. Nemusela uklízet po muži, podřizovat se náladám, prát hory prádla. Peníze Martin posílal — šetřila, ale vystačilo.
Bolest zůstala jen v duši. Hlavně když na sociálních sítích viděla, jak se Martin baví s nějakou ženou, široce se usmívá do kamery. Kamarádka ji utěšovala: „Takový ti nestál za to.“ Pak přijela máma — schválně si vzala dovolenou. Mlčky pomáhala, nesoudila, ale občas zatnula pěsti, když vzpomněla na zetě.
S jejím příjezdem Johana znovu ožila. Zajela si do kadeřnictva, oblékla se nově. Dokonce se zase usmívala. Dárky od mámy jí připomínaly: Zaslouží si radost.
Martin, jak slíbil, syna nenavštěvoval. Jen na fotkách bylo vidět, jak je mu bez rodiny skvěle. Johana čekala, doufala, že se vzpamatuje, ale s každým dnem chápala: Nebyl to muž, ale zbabělec, který utekl před zodpovědností.
Za tři měsíce někdo zaklepal na dveře. Martin. S kufry. Vypadal jako vítěz.
— Ahoj, miláčku! Jsem zpátky. Co máme k večeři?
Ale Johana mu zablokovala vchod:
— Už tu nebydlíš.
— Cože? Já jsem tvůj manžel!
— Už ne. Podala jsem žádost o rozvod. Počkej na soudní příkaz. Dítěs nenavštívil, jak jsi slíbil. S věcmi ti pomůžu — jsou zabalené.
Martin se rozzuřil:
— Mám právo vidět syna!
— Jasně. Přes soud domluvíme návštěvy. A povím, jak sis na něj tři měsíce nevzpomněl. A ukážu tvoje fotky z večírků.
Petra přece jen viděl. Kluk se na něj díval s nedůvěrou. Žádná radost, žádné nadšení.
Martin doufal, že ho žena jen chce potrestat. Ale Johana byla neoblomná. Podpora mámy, láska k synovi, uvědomění si vlastní hodnoty — to všechno ji posílilo.
Teď s Petrem žije nový život. A Martin zůstal s hrnci, které si musí mýt sám, a košilemi, které nikdo nežehlí. To je tedy odpočinek…