Můj manžel Richard a já jsme spolu žili přes dvacet let. Vedli jsme klidný a poklidný život. Víkendy jsme trávili na chatě u Berouna, kam jsme jezdili každou sobotu. Richard vždy uklízel byt a já vařil. Myslel jsem si, že takhle spolu vydržíme až do stáří. A potom mi jednoho dne Richard oznámil:
Lenko, promiň. Odcházím. Poznal jsem jinou ženu a zamiloval jsem se do ní!
Bylo mi osmatřicet a rozhodně jsem nebyl naivní. Už jsem dávno poznal, že má Richard milenku. Snažil jsem se z toho nedělat tragédii, myslel jsem, že mě nikdy neopustí. Známí mi často laskavě posílali fotky Richarda s jeho milenkou. Ale já to trpěl. A pak mi Richard zčistajasna řekl, že opravdu odchází. To mě úplně šokovalo.
Aspoň že naše dcera byla zrovna s kamarádkami na dovolené u moře. Aby mi bylo líp, svěřil jsem se kamarádkám, že mě manžel opustil.
Sešli jsme se u mě doma a svolali takovou ženskou radu. Jedna kamarádka mi radila, ať zhubnu a najdu si nového chlapa. Další mi doporučila zajet za kartářkou, aby mi manžela vrátila. Třetí tvrdila, že mám okamžitě začít nový vztah.
A Klára řekla: Dělej, jak jsi doteď dělala! Uvidíš, půjde to líp! Ale já takhle nemůžu žít! Strašně to bolí! Musíš vydržet! Časem to přebolí. Věř mi, mám za sebou tři rozvody. Uklízej, vař, choď do práce, dívej se na filmy, čti si. Ale pro koho mám vařit? Pro koho? No přece pro nás! My k tobě budeme chodit každý večer a všechno sníme!
Poděkoval jsem kamarádkám za rady. Ale dlouho jsem nevěděl, kterou rady se mám držet.
Nakonec jsem se rozhodl jet nejdřív za kartářkou. Vzal jsem fotku Richarda a jeho milenky. Kartářka rozložila karty, udělala nějaký obřad a řekla, že se ke mně do dvou týdnů vrátí.
Ale nevrátil se ani za dva týdny, ani za měsíc. Přitom jsem kartářce dala půlku výplaty. Bylo mi strašně osaměle a smutno bez manžela. Začala jsem si kupovat v obchodě hromady dortíků a zákusků. Po dvou týdnech jsem se zvážila a pochopila jsem, že to takhle nejde dál. Přibrala jsem sedm kilo během chvilky.
Pak jsem se rozhodla to vzít jinak. Udělala jsem doma důkladný úklid, všechno vyprala, přesadila květiny a přestavila nábytek. Byt byl útulný a nádherný! A taky jsem se přihlásila na taneční musela jsem nějak shodit ty dortíky. Každý den jsem vařila polévku, kterou měl Richard nejradši. A pak vždycky přišly kamarádky a všecko mi snědly. A když odešly, pustil jsem si seriál Hra o trůny.
O tom jsme s Richardem často slyšeli, ale nikdy jsme na to neměli čas. Teď mě to bavilo sledovat každý večer.
Jednoho dne večer se najednou otevřely dveře. Přišel Richard. Byl překvapený, jak je v bytě čisto a voňavo. Byl tam cítit jeho oblíbený špenátový boršč. Já tiše seděl na pohovce a díval se na seriál.
Leni, dobrý večer. Přišel jsem si vzít věci, co jsem si zapomněl. Jasně! Už jsem ti je nachystal! Máš tašku? Nemám! Nevadí, dám ti svou.
Sbíral jsem Richardovi věci a podal mu tašku.
Uvařila jsi špenátový boršč? Jasně! Máš hlad? Dáš si? Chvilku přemýšlel a pak kývnul.
Nalil jsem mu boršč. Snědl rovnou dva talíře. Pak řekl: Děkuju ti, Lenko! Jdu! Tak běž! Já musím dokoukat tu epizodu! Co to sleduješ? Hru o trůny. Vzpomínáš, že jsme to chtěli spolu vidět? zeptal se smutně Richard. Vzpomínám, odpověděl jsem.
Richard pak odešel. Ještě chvíli jsem plakal, ale pak jsem dokoukal zbytek dílu a šel spát. Za dva týdny přišel Richard znovu. Tentokrát se všemi svými věcmi. Koukala jsem na něj nechápala jsem, co se děje.
Lenko, promiň! Mám tě moc rád! Chybí mi tvoje polévka a boršč, tvoje útulný byt. Odpusť mi, prosím, že jsem odešel za mladší. Takže ti chyběl můj boršč! Chybělo mi všechno! Ale nejvíc ty! Dobře! Tak pojď dál. Hrozně se stydím před tebou i před dcerou. Nic jí neřekneš, že? Neboj. Nedám na tebe dopustit. Dáš si večeři? Dám. Díky moc.