Můj manžel Honza a já spolu žijeme už přes dvacet let. Všechno probíhá poklidně a v pohodě. Máme chalupu na Vysočině, kam jezdíme každý víkend. Honza doma uklízí, já vařím. Myslela jsem si, že takhle budeme žít až do stáří. Jenže pak mi Honza jednoho dne oznámí:
Radko, promiň. Odcházím od tebe. Zamiloval jsem se do jiné ženy a je to velká láska!
Je mi osmatřicet a nejsem úplně naivní. Dobře jsem poznala, že má Honza někoho jiného. Snažila jsem se nedělat z toho tragédii. Myslela jsem, že Honza by mě nikdy neopustil. Hodní známí mi často dokonce posílali fotky Honzy s milenkou. Ale já to dlouho snášela. A pak mě Honza zničehonic postavil před hotovou věc. Pro mě to byl šok.
Bylo alespoň štěstí, že naše dcera byla zrovna s kamarádkami u moře v Chorvatsku. Aby mi bylo lépe, řekla jsem kamarádkám, že mě Honza opustil.
Sešly jsme se na dámskou poradu. Jedna kamarádka mi poradila, ať zhubnu a najdu si někoho jiného. Druhá mi radila jet hned za babičkou vyhlášenou věštkyní a Honzu si přivolat zpět. Třetí kamarádka mi hned doporučila, ať si pořídím nového chlapa.
A Lenka povídá: Hele, prostě žij, jako dřív. Uleví se ti! Ale já nemůžu žít jako dřív! Moc to bolí! Musíš to vydržet! Časem to přejde, věř mi. Rozváděla jsem se už třikrát. Ukliď byt, uvař si, běž do práce, koukej na filmy, čti knížky. A pro koho mám vařit? No pro nás! My k tobě budeme chodit každý večer a všechno sníme!
Poděkovala jsem holkám za rady. Ale dlouho jsem nevěděla, jakou si vybrat cestu.
Nakonec jsem nejdřív zajela za babičkou do Brna. Vzala jsem si Honzovu fotku s jeho milenkou. Věštkyně rozložila karty, provedla rituál a říká mi, že se Honza vrátí do dvou týdnů.
Jenže Honza se za dva týdny nevrátil, ani za měsíc. Zato já jsem věštkyni nechala polovinu svého měsíčního platu. Po Honzovi mi bylo smutno a připadala jsem si sama. Tak jsem začala ve velkém kupovat zákusky a dortíky. Po dvou týdnech jsem se zvážila a zhrozila jsem se přibrala jsem sedm kilo.
Rozhodla jsem se to změnit. Udělala jsem velký úklid v bytě, všechno jsem vycídila, přesadila květiny, přestěhovala nábytek. Byt byl najednou útulný a krásný! Zapsala jsem se i na taneční lekce. Musela jsem totiž nějak shodit to množství sladkostí, co jsem zblajzla. Každý den vařím polévku, kterou Honza tolik miloval. A pak přišly mé kamarádky a všechno snědly. Když odešly, pustila jsem si seriál Hru o trůny.
S Honzou jsme o tom často mluvili, ale nikdy jsme na to neměli čas. Nakonec mě to úplně vtáhlo. Milovala jsem večery u televize.
A pak jednoho večera najednou někdo otevřel dveře. Vchází Honza. Dívá se na krásně uklizený byt. Bytem se line vůně jeho oblíbeného zeleného boršče. Já klidně sedím na gauči a sleduju seriál.
Radko, ahoj. Jdu si jen pro věci, co jsem tu posledně nechal. Jo, jasně! Už jsem ti je připravila! Máš tašku? Nemám. Nevadí, já ti ji dám!
Naskládala jsem Honzovy věci do tašky a podala mu ji.
Ty jsi dělala zelený boršč? Jo, vařila! Máš hlad? Dáš si? Honza chvilku přemýšlí a pak kývne.
Nabrala jsem mu boršč. Honza si dal dvě porce. Potom povídá: No, díky, Radko! Já jdu! Tak běž! Já musím dokoukat díl! Co to sleduješ? Hru o trůny. My jsme na to přece kdysi chtěli koukat spolu, pamatuješ? Pamatuju! přikývla jsem.
Honza se zvedl a odešel. Ještě jsem si poplakala, ale pak jsem v klidu dokoukala zbytek dílu a šla spát. Po dvou týdnech se Honza objevil se všemi svými věcmi. Dívala jsem se na něj a nechápala, co se děje.
Radko, promiň! Mám tě moc rád! Chybí mi tvoje polévka, boršč, útulný byt. Odpusť mi, promiň za všechno, že jsem se nechal unést mladší holkou. Tak ti chyběl můj boršč? Chybělo mi všechno! Ale nejvíc ty! Tak pojď dál. Je mi to hrozně trapné kvůli tobě i naší dceři. Nic jí o tom neřekneš, prosím? Dobře, neřeknu. Dáš si večeři? Dám si. Moc ti děkuju.