Lenko, nejsi tady už pět let, vůbec tě nezajímá, jak žiju a co se se mnou děje.
Lenka a Mirek spolu žili více než pět let v malém bytě na okraji Brna. Mirek nikdy neměl valný plat, dělal obyčejného dělníka v továrně na jižním předměstí, sotva vydělal na nájem a jednoduché jídlo. Lenka však toužila po blahobytu, snila o drahých šatech z Pařížské ulice a dovolené v Chorvatsku, kam jezdí zámožní Pražané. Proto ji vždycky lákali muži, kteří měli hlubší kapsu než její poctivý muž.
Až jednoho dne měla Lenka doslova kliku zaujala bohatého podnikatele, který jí slíbil svět na dlani a balíky korun. Očarovaná jeho řečmi uvěřila, sbalila si pár věcí a opustila svého chudého manžela, aniž by se ohlédla.
Mirek byl zhroucený. Plazil se u jejích nohou, prosil a sliboval, že všechno změni, že najde lepší práci, že bude dřít od rána do noci, jen aby ji udržel u sebe. Přísahal jí, že ji bude milovat navěky a udělá pro ni první poslední.
Jenže Lenka už žila v představách bělostných jachet na Lipně a nákupů v luxusních buticích v centru Prahy. Dobře věděla, že Mirek jí nikdy nic z toho nedopřeje jeho výplata stačila jen na skromný dorost. A tak ji žádná jeho vyznání ani sliby nedokázaly zastavit.
Uteklo pět let. Lenka měla právě dvaatřicet. Její zajištěný pán z Prahy ztratil zájem, protože kolem něj kroužily mladé blondýnky vyhlížející sladkou budoucnost. Jednoho deštivého večera jí klidně oznámil, že je příliš náročná a vztah s ní už ho nenaplňuje.
Lenka si najednou uvědomila, že v drahých kavárnách Václavského náměstí už není vítána, žádný příjem nemá, a protože nikdy nepracovala, nezbývá jí nic, než se pokusit vrátit zpět. Pomyslela si, že Mirek přece kdysi říkal, že ji bude milovat do konce života. Určitě na ni čeká.
Když stála před domem, kde kdysi bydlela, zachytila pohyb u dveří. Dveře otevřela neznámá žena s malou holčičkou v náručí.
Denisko, kolikrát jsem ti říkala, že sama nesmíš otevírat dveře! napomenula dívku a pohlédla na překvapenou Lenku. Koho tu hledáte? zeptala se věcně.
Lenka, celá zaskočená, koktavě odpověděla:
Sháním Mirka… je doma?
Žena si ji změřila pohledem a zavolala do bytu:
Mirku, nějaká paní tu na tebe čeká! Jak se jmenujete?
Lenka! špitla potichu Lenka, jakmile ve dveřích stanul Mirek.
Mirek na ni pohlédl, v očích údiv i dávno zapomenutý smutek:
Lenko? a potom se otočil k ženě Lído, běž prosím s Deniskou do pokoje, chci s ní mluvit sám.
Když spolu zůstali, Lenka pohlédla na odcházející ženu i dítě a hlesla:
Kdo to je?
To je moje manželka Lída a moje dcerka Deniska, odpověděl Mirek klidně.
Ty ses znovu oženil? A máte dítě? Ty jsi mi přece sliboval věčnou lásku, že nikoho nikdy nebudeš milovat tak jako mě…
Mirek se hluboce nadechl:
Už je to dlouho, Lenko. Tenkrát jsem tě fakt miloval, a po tvém odchodu jsem byl úplně na dně. Ale čas běží, život jde dál. Poznal jsem Lídu, přinesla mi štěstí. Mám rodinu, dcera mi změnila život.
A co já?
Lenko, pět let jsi byla pryč. Neposlala jsi ani pohled, nikdy ses neptala, jestli žiju, co dělám. Hnala tě jen touha po penězích a lepším životě. Možná jsme nebyli bohatí, ale to neomlouvá, co jsi provedla. Teď se chceš vrátit a co čekáš? Že tu budu sedět a hlídat tvůj stín celé roky?
Byla jsem hloupá! Miluji tě!
Lenko, přestaň s tím divadlem. Už tě v životě nepotřebuju. A nechci tě už nikdy vidět. Tvůj podnikatel tě vyhodil, tak jsi si vzpomněla na mě? Je mi z toho zle. Prosím, odejdi.
Lenka vyběhla na chodbu, tvář jí zalily horké slzy. Poprvé v životě pocítila, že ji už nikdo nechce. Mirek sledoval dveře, které za ní s tichým klapnutím zapadly, a ucítil úlevu. Pomsta byla dokonána, a on byl konečně svobodný.