Nastěnko, vezmi si ji! Už to opravdu nedávám! Je mi až odporné se jí dotknout!

Hanko, vezmi si ji! Já už prostě nemůžu! Je mi až odporné se jí dotýkat!
Alenu třásl pláč. Dítě v náručí křičelo, jako by ji něco drásalo.
Hanka něžně převzala neteřku a tiše přikývla.
Dobře. Ale je to tvé rozhodnutí, později si neztěžuj, ano?
Žádné stížnosti! Prostě si ji vezmi, já ji nechci!
Holčička se narodila teprve před měsícem. Už během těhotenství se s Alenou něco dělo. Hanka všechno sváděla na hormony a pozdní těhotenství. Její sestra byla vdova přes sedm let. Starší děti už bydlely samy. Krátká dovolená u Máchova jezera, rychlý románek a překvapivé těhotenství všechny zaskočilo. Alena nikdy nebyla impulzivní typ. Nejprve se zdálo, že se na miminko těší. Avšak brzy Hanka vypozorovala, jak sestra nejdřív horečně nakupuje výbavičku, hledá kočárek, a pak najednou celé týdny mlčí, jako by se ukrývala za neprostupnou zdí.
Těsně před porodem Alena přerušila kontakt se všemi. Nezavolala matce, sestře, dětem. Hanka zneklidněla a našla sestru v porodnici, kde se zrovna chystala podepsat formální vzdání se dítěte.
Aleno, co se s tebou děje? Proč to chceš udělat?
Nevím. Cítím se prázdná. Je mi cizí.
Jak cizí? Vždyť je to tvoje dítě!
Už nebude! odvrátila se Alena ke zdi.
Hanka povolala na pomoc matku. Alena nakonec svolila dítě přijmout. Matka trvala na tom, aby Alena se svou dcerou nějaký čas bydlela u ní prý kvůli pomoci v začátcích. Ve skutečnosti ji všichni nenápadně sledovali. Alena o holčičku sice pečovala, ale jen mechanicky, ani o minutu déle, než musela. Jméno vybrala babička, na rukou ji nosila teta.
Aleno, já si ji vezmu. Budu ji vychovávat, ale časem koho bude považovat za maminku?
Je mi to jedno. Hlavně ať to nejsem já.
Za týden byly papíry hotové a Hanka se stala oficiální opatrovnici své neteře. Alena odjela do Brna.
Malá Anička rostla jako neposedná a veselá holčička. Brzy začala chodit i mluvit. Za maminku říkala Hance.
Uběhlo dvanáct let.
Mami, dneska jsem dostala tři jedničky! A zítra jdeme se třídou do kina, její hlas zněl bytem jako zvonek.
To ona?
Ano, Aleno, je to ona. Prosím tě
Dobrý den! Já jsem Anička a vy jste?
Ve dveřích kuchyně stála vysoká holka s velkýma očima a střídavě se dívala na ženu sedící u stolu a na Hanku, která stála u okna bledá jako stěna.
Já Jsem Alena. Tvoje matka, Aničko.
Já tě prosila! Hanka se rozčileně otočila na sestru a přiskočila k dceři. Aničko! Všechno ti vysvětlím!
Nemusíš, mami. Poslechneme si ji. No a? Vy říkáte, že jste moje matka. A co jako?
Přijela jsem si pro tebe. Chci, abys žila u mě.
Proč?
Jsi moje dcera.
Ne, nejsem. Moje máma je tady. Další nepotřebuju. Vás jsem viděla dnes poprvé a doufám, že naposled. Anička se otočila a odešla z kuchyně.
Hanka si sedla na židli bez sil.
A co jsi tím dokázala?
Zatím nic. Ale ještě neskončila. Klidně to dovedu až k soudu.
Proč to všechno? Sama jsi ji opustila, nikdy jsi ji nechtěla. Nikdo neví proč. A teď, po tolika letech, čekáš, že tě přijme? Promiň, Aleno, teď jeď radši k mámě, potom si promluvíme. Já musím za dcerou.
Za neteří! pronesla Alena a vstala.
Hanka jen povzdechla. Zavřela dveře a zamířila do Aniččina pokoje.
Aničko
Mami, počkej. Dřív, než začneš něco vysvětlovat: já vím všechno. Pamatuješ, jak jsme před rokem uklízeli u babičky? Našla jsem tam papíry o opatrovnictví. Byla jsem nejdřív hrozně naštvaná, že jste mi nic neřekly, pak jsem ji chtěla potkat a zeptat se: proč? Ale nakonec jsem zjistila, že mi to je jedno. Ty jsi moje máma! Jinou nechci!
Aničko, holčičko moje! Nikomu tě nedám.
Ani já sama sebe nedám rozesmála se Anička. Pamatuješ si mého spolužáka Petra? Jeho máma je právnička, specializuje se na rodinné právo. Zavolej jí.
Víš co, dítě, nepředbíhej tolik s dospíváním. Všechno bys rozhodla sama. Ale já jsem tu pořád velká máma, aspoň na chvilku. Hanka se usmála a objala ji. Jasně, zavoláme, všechno zvládneme.
Pak následovalo dlouhé dohadování a nervy, ale soud ponechal všechno, jak bylo. Vyslechl i Aničku, která důrazně odmítla žít se svou biologickou matkou.
Sestry stály před soudní budovou.
Tak, konečně je ten zlý sen za námi vydechla Hanka úlevou. Co budeš dělat dál?
Odjedu, Hanko. Nebudu vám překážet. Pomáhat ale můžu u Aničky máš otevřený účet, dokumenty jsou u mámy, všechno jsem tam nechala.
Ale proč, Aleno? Proč jsi ji tehdy opustila?
Nebyl žádný románek, Hank, nic nebylo. Jen temný park a pozdní večer.
Hanka zůstala stát s otevřenými ústy.
Ty jsi celou tu dobu mlčela?
Co jsem měla dělat? Nešlo to napravit. Dlouho jsem si ani nevšimla, že jsem těhotná svedla jsem to na brzký přechod. A pak už bylo pozdě. Ani Aničce to neříkej. To není její příběh, ale můj. Snad mi někdy odpustí.
Hanka objala sestru a obě se zadívaly směrem k babičce s Aničkou.
Někdy se to nejhorší může proměnit v něco krásného. Je tak nádherná! Alena si otřela oči a Hanka na její tváři po dlouhé době spatřila úsměv.

Rate article
Add a comment