Když jsem byla malá, já, bratr a sestra am fost apropiați ca vârstă. Eu purtam adesea hainele pe care le rămâneau mici surorii mele, pentru că ea primea mereu lucruri noi. Când ea avea parte de atenție și resurse speciale, eu mă simțeam dată la o parte și uitată. Părinții mei au investit hodně peněz în educația ei, în timp ce pe mine m-au lăsat, să se starám sama o sebe. Ani mé školní úspěchy jim nikdy neudělaly radost.
Mé nízké sebevědomí mi bránilo se bránit a dožadovat se spravedlnosti. Dokázala jsem se dostat na prestižní univerzitu v Praze, ale rodiče můj úspěch vůbec neocenili. Naopak mi řekli, že bych si měla najít práci, pokud nezískám stipendium. Zklamaná jejich nezájmem jsem se odstěhovala do kolejí, kde jsem poznala svého budoucího manžela. Během studií jsem nečekaně otěhotněla a s partnerem jsme se rozhodli vzít.
Rodiče byli zásadně proti a dokonce mi řekli, ať se dítěte zbavím. Vyčítali mi, nadávali a nijak mě nepodpořili ani penězi, ani slovem. Mezitím koupili mé sestře drahé auto. Přesto jsem dala život synovi a manželova rodina nám pomohla bydlením dostali jsme menší byt v Plzni. Rodiče mě přišli navštívit jen na oko, o můj život se dál příliš nezajímali.
Plynula léta, syn rostl a k němu přibyl ještě jeden sourozenec. Díky podpoře manžela a jeho rodiny jsem začala být šťastná. Jednoho dne se mi znovu ozvala maminka sestra se bude vdávat a ona po mně chtěla, abych si vzala půjčku v hodnotě několik set tisíc korun na svatbu pro sestru. Odmítla jsem a maminka prohlásila, že už žádnou rodinu nemám.
Tehdy jsem si uvědomila, že už stačilo být tou, která všechno snáší. Rozhodla jsem se konečně stát sama za sebou a dát najevo, co je důležité. Prožila jsem si dost bolestné nespravedlnosti, ale společně s manželem a našimi dětmi jsem si vytvořila nový domov domov plný lásky a opory. Uvědomila jsem si, že skutečná rodina je tam, kde je vzájemná péče a láska, ne jen pokrevní pouto.