Jakub se vracel z práce, když mu zazvonil telefon. Letmo se podíval na displej – volala maminka.
„Synku, kde jsi?“ Hlas Aleny Vladimírovny zněl tak šťastně, že se muž lek.
„Jedu z práce, mami. Něco se stalo?“
„Přijeď. Čekáme na tebe,“ odpověděla radostně.
„My? Kdo my?“ nechápal Jakub.
„Přijeď a uvidíš.“
„Budu za chvíli,“ odvětil stručně a zavěsil.
Za dvacet minut otevřel dveře matčina bytu a vešel do obýváku – kde ztuhl. Na pohovce seděla jeho matka… s jeho dcerou Eliškou na klíně.
„Martino, dnes jsem potkal mámu,“ začal večer, když přišel za manželkou.
„A?“
„Ptala se, jestli může přijít na Eliščiny narozeniny…“
„Ne,“ odsekla Martina, aniž by se otočila.
„Poslyš, možná bys jí mohla už odpustit? Už jsou to dva roky…“
„Pro tebe jsou to dva roky. Pro mě to je dva roky, a já si pamatuju každej den! To, co udělala, nikdy nezapomenu.“
„Marti, stýská se jí po vnučce. Omluvila se… Žijeme jen jednou. Ať přijde.“
„Ne!“ manželčiny oči zablyštěly. „Nechci ji vidět!“
„Ale já chci! To je moje matka! A když máme být upřímní, obě jste tehdy byly mocné. Proč trpěla jen ona?“
„Takže já jsem vinna? Dobře. Ať přijde. My s Eliškou odjedeme. Oslavte si to sami!“
„Marti, nedělej to! Nedokážu za sebe ručit!“
„Ale dokážu!“ hodila mu do tváře a odešla z pokoje.
Dřív Martině všichni záviděli. Muž – pohledný a úspěšný, byt hned po svatbě. A tchyně… zdála se jako zlatá žena. Martina se v práci chlubila:
„Víte, Hana Václavovna trvala na tom, aby Jakub koupil kožich. Řekla: ‚Na zastávce mrzneš!‘ To je starostlivost!“
„Nosí nám jídlo v igelitkách. Sama vidí, co chybí, a nakupuje!“
„K narozenám – nejnovější iPhone! Řekla: ‚Už dávno sis zasloužila nový.‘ Sen, ne tchyně!“
Když Martina otěhotněla, tchyně jako by se proměnila v bohyni. Zapisovala ji k nejlepším lékařům, nosila nejlepší ovoce, teplé oblečení, vitamíny.
Ale jakmile se narodila Eliška – vše se změnilo.
Tchyně chodila každý den. Koupala, krmila, kontrolovala.
„Máš málo mléka. Protože se nesnažíš!“
„Snažím!“ odpověděla Martina, málem plakala.
„Jo, jo! Spáčko ty. Pořád jen spíš!“
Jakub prosil matku, aby chodila méně. Urazilo ji. Začaly nekonečné hovory:
„Jak je Eliška? Co jedla? Jak spala?“
„Nezapomeň větrat. Ale ať nenastydne!“
„Jak jsi udělala bramborovou kaši? Žádné hrudky?“
Martina začala potichu nenávidět tuto péči. Nikdo ji neposlouchal, nerespektovali ji. Viděli v ní jen služku pro vnučku.
Jednoho dne, po další přednášce o správném vaření, Martina vybuchla:
„Nechte mě na pokoji!“
„A já ani nepomyslela odejít!“ odsekla tchyně. „Ty mi můžeš být ukradená. Důležitá je Eliška! A budu tě kontrolovat, ať chceš nebo ne!“
Za hodinu šla Martina s dcerou na procházku. Když míjela lékárnu, vzpomněla si, že potřebuje peroxid. Kočárek nechala u vchodu, vběhla dovnitř… a když vyšla – kočár byl pryč.
Svět se zhroutil.
Křik, slzy, dav, policie… Jakub přijel za půl hodiny.
A pak – telefonát od matky:
„Synku, kde jsi?“
„Mámo?“ sotva popadal dech.
„Našla jsem Elišku. Stála tam sama! Jak můžeš vůbec svěřit dítě Martině?!“
„Už jedu!“ řekl stručně.
„Spáčko, neplač. Všechno je v pořádku. Eliška je u mámy.“
„U tvojí mámy?!“ Martina zbledla. „Ona… to udělala ona?“
„Ano.“
Jeli tam. Hádka byla strašná. Tchyně se bránila:
„Chtěla jsem ji poučit. Ať ví, jak se o dítě nestarat!“
„Poučit?!“ Jakub zuřil. „A co kdybychom šli na policii? Ty víš, co jsi provedla?!“
„Mně je to jedno! Chtěla jsem to dobře!“
„A dopadlo to, jak vždycky.“
Martina stála s ledovým výrazem:
„Neodpustím. Nevolte. Nechoďte k nám. Pro Elišky babička neexistuje.“
A tak žijí. Tchyně už nechodí. Nemůže volat – číslo je zablokované. Martina, když ji uvidí na ulici, odvede dceru jinam.
A Elišce budou brzy dva. Pro ni je babička cizí člověk.