Jednou večer – bylo to v den jejích narozenin, se mi však sevřelo srdce, sedla jsem si k její skříňce a otevřela ji. Hledala jsem a plakala, dokud jsem se nedostala k obálce s dopisem adresovaným mně jejím krásným rukopisem. Nedokážu vyprávět příběh maminčina života lépe než ona, a tak vám posílám dopis, který mi zanechala.
„Bylo mi šestnáct, když jsme se po jednom večírku s tvým otcem dohodli, že příští noc, až přijde a zapíská na mě, půjdu ven, přidám se k němu a pak utečeme. Bylo mu osmnáct a chystal se jít na vojnu. Přemluvil svého strýce, který bydlel ve městě, abychom u nich jako novomanželé nějakou dobu zůstali.
Když šel otec na vojnu, byla jsem už těhotná. Neměla jsem kam jít, musela jsem zůstat s jeho matkou ve vesnici – částečně proto, abych jí pomohla, částečně proto, aby byl v bezpečí, až bude v kasárnách, aby se o mě někdo staral.
Na pobyt v tom domě nikdy nezapomenu – bylo to vězení i nelidské týrání a moje první setkání s bezcitností, zlobou a nedostatkem. Co jsem při pobytu u tchyně neslyšela: „Manžel je v kasárnách, ona rodí, jak si myslíš, že tu práci zvládne, co!“, ‚Vezmi motyku a pomáhej, neposlouchej!‘. – jako by neviděla, že když jsem se předklonila, břicho jsem měla položené na bradě a neviděla jsem na zem, „Teď se nemusíš cpát, máslo a sýr budu mít zamčené ve skříni!“.
Když se táta vrátil z kasáren, přestěhovali jsme se do města.
Nastoupil na lehkou práci se zkráceným pracovním dnem. A tak se mu v životě dařilo. Zapsali jsme tě do mateřské školy. Já jsem si také našla práci, ale jen dočasnou. Vstával jsem ve čtyři hodiny ráno a jezdil přes město na kole. Odjížděla jsem a tvůj otec už spal. Když jsem se vrátil, ještě spal a odpočíval. A já jsem tě musela vzít domů, uklidit, uvařit.
Stal jsem se jako vřeteno, ze slabosti jsem se začal potácet po ulicích. Nespala jsem dost, začala jsem mít vysoký tlak, bolesti hlavy mě vyčerpávaly. A od otce jsem neslyšela jediné vlídné slovo. Nevěděla jsem, co je to něha, manželská pozornost, péče a porozumění. Také mi vadilo, když jsem ho slyšela, jak se uzavírá do sebe při hádkách s kolegyněmi v práci. Rozhodně se k nim choval jinak. A doma ho dráždil i váš dětský smích.
Stále více jsem propadala přepracovanosti. Nejednou jsem na ulici upadla – poprvé jsem si zlomila kotník, pak klíční kost ruky a nedávno zápěstí. Pravá ruka mi tak zůstala znehybněná. A nevím, proč otec skočil po druhém dítěti – chtěl syna.
Já – s jednou levou rukou, a on – dítě. Nedíval se na tebe, ale… Jak jsem mohl odolat, nemohl jsem ho odradit – byl to zlobivý a zlý člověk. Když jsem však otěhotněla, rozhodla jsem se pro potrat. On mě však vystopoval a šel přede mnou k lékaři.
Nevím, o čem spolu mluvili, ale doktor se zatvářil mile a ukázal mi dveře.
Když jsem porodila tvého bratra, moje povinnosti se ještě zvětšily. Nikdo a nikde mi nepomáhal.
Tvůj táta byl pořád stejný a choval se jako obvykle. Nevím, jestli to bylo ze zášti nebo zloby, ale udělalo se mu špatně a lehl si. Neměla jsem dost jiné práce a další velkou starost – ležel nemocný v posteli.
Začal být nesnesitelný se svými vrtochy a urážkami. A jak jsem se ho chtěla zeptat, proč nezavolal své drahé přátele, aby ho hlídali. Ale odvážila jsem se….
To všechno ke mně přichází, milá dcero, s vědomím, že mě opouštějí síly. Nechci tě trápit svým utrpením, ale musíš znát pravdu. Až odejdu.“
Tento dopis potvrdil mé podezření, že matka sama ukončila svou pozemskou pouť… Dokonce mě to zničilo!