Naší školou prošla dívka – sirotek

Naše základní škola byla zvláštní chodila tam jedna holka, úplná sirota. Jmenovala se Jitka. Žila se svou babičkou, která byla tak stará, že se zdálo, že pamatuje ještě předmnichovské časy, a byla nesmírně zbožná. Každou neděli procházely kolem našeho domu, obě stejné uzoučké, křehké, zabalené do bělostných šátků na hlavách. Říkalo se, že babička zakazovala Jitce dívat se na televizi, jíst sladkosti a smát se s otevřenou pusou, protože čerti by jí vlezli do úst, a nutila ji ráno oplachovat tvář ledovou vodou.

Ve třídě jsme ji popichovali. A ona se na nás dívala těma šedýma, až nepříjemně dospělýma očima a vždycky tiše šeptala: Bože, odpust jim, nevědí, co činí. Nikdo s ní nekamarádil, všichni ji považovali za trochu bláznivou. Byla to prostě Jitka. Nikdo nevěděl, jaká, ale byla jiná.

Za mého dětství nebylo v jídelně vůbec chutné jídlo. Ale každý pátek se podávaly tvarohové koláčky s čajem, nebo párek v těstě s kakaem a maličkou čokoládkou. Jednou, když jsme se do Jitky zase pustili, někdo ji strčil, ona vrazila do mě, já narazila o stůl plný podnosů se sklenicemi kakaa, a celá čokoládová řeka vytryskla přímo na dva deváťáky.

No nazdar, řekli ti velcí kluci.

Utíkejme! řekla jsem, chytla Jitku za ruku a už jsme sprintovaly do své třídy. Měla jsem pocit, že za námi běží celý oddíl husitů a stádo jelenů z Krkonoš. Poslední dvě hodiny byla matematika. Za skleněnými dveřmi se mihaly dvě vysoké postavy. Občas dveře pootevřeli a koukali dovnitř, pak si šuškali. Tušila jsem, že nás čeká jak říkali naši učitelé šetření, soud a poprava.

Hlavní je, nenápadně se vytratit. Stačí vpadnout na půdu, tam budem sedět až do tmy a pak domů.

Ne, řekla Jitka, odejdeme normálně. Tak jak odcházejí holky. Ve dne a decentně.

Ale Jitko, vždyť tam čekají… Ti nám…

Co? Co nám udělají? Vylejou kefír na hlavu? Zařvou? Zmlátí pětky holky? Co?

No…

I kdyby nás zmlátili, tak jednou. Když neodejdeš, budeš se bát každý den.

Odešly jsme s ostatními. Decentně, jak se sluší na holky. Dva deváťáci stáli u zdi.

Hej, prťata, komu to vypadlo? v ruce starší kluk držel můj peněženku s Krtekem a stokorunou (na plavání a výtvarku).

Tady máš, řekl a podal mi ji do ruky, a už neutíkej.

Šla jsem domů, mávala batůžkem a v duchu si říkala, jak je život krásný. Jak všechno dopadlo tak dobře. A jak skvělé je mít novou kamarádku.

Můžu zavolat mámě, ona zavolá tvé babičce, vyžádá tě a půjdeme ke mně na mé pohádky? Nebo ty nesmíš?

Jitka obrátila oči v sloup.

Pojď, vezmeme od babičky oplatky se salkem, dnes pekla.

Dlouho jsme se kamarádily. Dokud nás život nerozprášil po světě.

Ale pořád si pamatuju na ten jeden okamžik.
Skočit z nejvyššího prkna do modrého zrcadla bazénu je děsivé. Děsivé jednou.
Děsivé je začít něco nového, neznámého. Co je nejhorší, co se může stát? Řeknou, že jsem hloupá? Řeknou jednou. Ale já si to budu říkat každý den.
Bojíš se jednou. Nebo každý den.
Strach překonáš jednou. Nebo ti roste v duši a žije za tebe každý den.
Je to volba.

Rate article
Add a comment