Naší školou prošla dívka, která byla sirotek

Hele, pamatuješ si na základku, jak jsme měli ve třídě tu holku, co byla sirotek? Říkali jsme jí Eliška. Bydlela s babičkou byla fakt stará, taková pořád pobožná a trochu výstřední. Každou neděli prošly kolem našeho domu, obě takové drobné, křehké a v čistě bílých šátcích. Povídalo se, že babička nedovolí Elišce koukat na televizi, jíst sladkosti, nebo se smát nahlas aby jí náhodou čerti nevlezli do pusy. A taky si musela každý den mýt obličej ledovou vodou.

Elišku jsme často pošťuchovali, ale ona na nás většinou jen koukla těma šedýma, dospělejma očima a s klidem řekla: Bože, odpusť jim, nevědí, co činí. Nikdo se s ní moc nebavil, spíš jsme si mysleli, že je trochu zvláštní.

Tenkrát se ve školní jídelně vařilo dost podprůměrně, ale v pátek býval čaj a tvarohové řezy, nebo párek v těstě s kakaem a malou čokoládou. Jednou jsme si z Elišky zase utahovali, někdo ji strčil, ona narazila do mě a já práskla o stůl s tácem, kde byly ty naše skleničky s kakaem. Celá ta kakaová povodeň vyletěla přímo na dva deváťáky.

A oni: No, tak to jste nám pěkně zavařily.

Já: Utíkáme! chytila jsem Elišku za ruku a sprintovaly jsme do třídy. Připadala jsem si jako kdyby nás honil celý kmen komančů a stádo buvolů dohromady. Poslední dvě hodiny byla matika. Z chodby přes skleněné dveře jsme viděly ty dva postavy, jak tam čekají. Občas pootevřeli dveře a mrkli dovnitř, potom se mezi sebou šeptali. Bylo mi jasné, že nás čeká něco jako vyšetřování, soud a poprava.

Musíme nenápadně zmizet z třídy, na půdu se snad dostaneme, tam vydržíme do večera a pak šup domů, šeptla jsem.

Eliška řekla: Ne. Půjdeme, jak mají holky chodit. Za světla a normálně.

Ale Eliško, tam jsou ti deváťáci. Oni nás

Co? Co udělají? Vylijí nám kefír na hlavu? Nařvou na nás? Zmlátí nás, páťačky? Co?

No možná

I kdyby nás trefili, tak jen jednou. Ale když zdrhnem, budeš se bát každý den.

Vyšly jsme z třídy s ostatními, přesně podle Elišky. Skromně a klidně. Ti dva deváťáci stáli u zdi.

Hej, prťata, kdo z vás ztratil tohle? V ruce měl můj peněženku s Mickey Mousem a deset korun na plavání a výtvarku.

Na, drž si ji. A už neutíkej, usmál se a podal mi ji.

Šla jsem domů a mávala aktovkou ve vzduchu, cítila jsem se skvěle. Všechno se vyřešilo! A hlavně mám novou kamarádku.

Hele, chceš, aby máma zavolala tvoji babičce, že tě pustí, a půjdeme ke mně koukat na večerníčky? Nebo ti to babička nedovolí?

Eliška protočila oči: Radši pojď, vezmeme od babičky oplatky s kondenzovaným mlékem, dneska pekla.

Spřátelily jsme se na několik let. Pak nás život rozfoukal každou jinam až na různé kouty světa. Ale vzpomínám si na ten jeden moment.

Skočit z vysokého můstku do modré vody je děsivé ale jen jednou. Dělat něco poprvé je strašidelné. Co se vlastně může stát? Řeknou, že jsem blbá? Řeknou jednou. Ale já si to můžu říkat každý den sama sobě.

Bojíš se jednou, nebo každý den. Buď strach porazíš, nebo ti každý den diktuje život. Máš na výběrOd té doby si, kdykoliv musím udělat něco, co se mi zdá nepřekonatelné, vzpomenu na Elišku. Na její tiché oči a klid v duši, který naučil jednu nepokojnou páťačku, že odvaha není o tom být beze strachu ale o tom nezmizet před ním. Vybavuji si, jak tehdy pobíhal vítr kolem paneláků, jak voněly oplatky s mlékem a jak se večerníčky promítaly na stěnu a přísahám, že ten večer jsme se smály pořádně nahlas.

Některé strachy už nikdy nevrátily se. A když se přece objeví, vzpomenu si, že v životě můžeš běžet před nimi navždy, nebo jim půjčit šedé, dospělé oči a klid, a prostě jim přejít naproti s dívkou v bílém šátku vedle sebe.

A možná zjistíš, že ti pak svět podá peněženku a usměje se.

Rate article
Add a comment