S manželem, Vojtěchem, jsme se rozhodli vdávat naši dceru Jitku. Je jí už 27 let, je čas založit rodinu, tím spíš, když potkala skvělého kluka – Jakuba. Je to pořádný chlap, pracuje jako inženýr, k Jitce se chová hezky, a nám se hned od začátku líbil. Všechno směřovalo k svatbě, už jsme probírali termín, šaty, hosty. Ale když jsem zjistila, jakým “věnem” vybavila svého syna Jakuba jeho matka, Božena Vávrová, málem mě kleplo. Co to je, snad žijeme v 21. století nebo ve středověku, kde věno rozhoduje o tom, kdo si koho zaslouží?
Jitka je chytrá holka. Vystudovala vysokou, pracuje v marketingu, živí se sama. S Vojtěchem jsme ji vždycky učili být nezávislá, aby nespoléhala jen na manžela. Ale samozřejmě jako rodiče jsme chtěli mladým na startu pomoct. Rozhodli jsme se jim darovat peníze na první splátku bytu, aby si mohli vzít hypotéku. Navíc jsem Jitce postupně připravovala “věno” – hezké povlečení, sadu nádobí, dokonce nové závěsy, aby jejich hnízdečko bylo útulné. Myslela jsem si, že jsou to maličkosti, ale ukazují, že na nich záleží. A Jakub jako ženich taky slíbil, že přispěje – měl nějaké úspory a říkal, že chce, aby měl s Jitkou všechno rovnocenné.
Minulý týden jsme s Vojtěchem jeli za Boženou Vávrovou probrat svatbu. Je to ženská, co má vždycky účes jako z kadeřnictví a mluví tak, jako by věděla všechno nejlíp. Sedli jsme si, pijeme čaj, a ona najednou: “Jarmilo, co vy dáváte Jitce do věna? U nás je tradice, aby nevěsta vcházela do rodiny s nějakým majetkem.” Nejprve jsem si myslela, že žertuje. Jaké věno? Co to je, snad máme přivézt krávy a truhly se zlatem? Ale Božena byla vážná. A pak to pronesla: “Já jsem Jakubovi dala auto, plně zaplacené, a polovinu ceny bytu. A co vy?”
Málem jsem upustila šálek. Auto? Půlka bytu? Co to je, bude nám teď vystavovat fakturu za svého syna? Samozřejmě jsem se ovládla, usmála se a řekla, že dětem taky pomáháme, ale do podrobností jsem nešla. Uvnitř jsem ale vřela. S Vojtěchem nejsme milionáři, ale pro Jitku jsme udělali, co jsme mohli. A teď to vypadá, že naše věno jsou “drobnosti” a Božena vychovala přímo prince, kterého máme obdarovávat?
Když jsme se vrátili domů, všechno jsem Jitce pověděla. Jen se zasmála: “Mami, co na tom záleží, co oni dají? S Jakubem to zvládneme sami.” Ale mě to mrzelo. Ne za sebe, za Jitku. Je taková čistá, laskavá, a teď ji někdo hodnotí podle nějaké středověké stupnice. Promluvila jsem si s Vojtěchem, ale on jako vždycky to chtěl nechat plavat: “Jarmilo, neber si to k srdci. Hlavní je, že se mají rádi.” Jemu se to řekne, já se nemůžu uklidnit. Proč bychom se měli před Boženou ospravedlňovat? A hlavně, odkud se u ní vzaly takové nároky? Myslí si, že její Jakub je zboží na trhu a my za něj musíme “zaplatit”?
Za pár dní Jitka řekla, že Jakub taky není nadšený z maminčiných řečí. Prý, že auto a peníze jsou sice fajn, ale nechce, aby se ze svatby staly obchodní vyjednávání. “Beru si Jitku, ne její věno,” jí prý řekl. A tady jsem trochu povolila. Jakub je chlap s rozumem a vypadá to, že Jitku skutečně miluje. Ale Božena nedala pokoj. Předevčírem zavolala a začala vyptávat, jaké šaty Jitce kupujeme, kolik hostů bude z naší strany, a jestli neplánujeme “přidat něco podstatnějšího” do věna. Málem jsem jí vynadala.
Teď přemýšlím, jak se v téhle situaci chovat. Na jednu stranu nechci kazit vztahy s budoucí tchyní. Svatba je svátek a přeju si, aby byla Jitka šťastná. Ale na druhou stranu mě štve ten tón, jako bychom něco dlužili. S Vojtěchem jsme celý život pracovali, vychovávali Jitku, dali jí vzdělání, hodnoty, lásku. Není to důležitější než nějaká auta a byty? A navíc, neměli by si mladí budovat život sami? My s Vojtěchem jsme začínali v garsonce a také jsme si postavili rodinu. A tady to vypadá, jako by nás někdo vtáhl do aukce.
Jitka, moje chytrá holka, se snaží všechny usmířit. Říká: “Mami, nestresuj se, s Jakubem si to vyřídíme. Kdyžtak si vezmeme půjčku a koupíme byt bez věna.” Ale vidím, že jí to taky není příjemné. Chce, aby svatba byla radostná, ne důvodem ke hádkám. Rozhodla jsem se, že už nebudu s Boženou tyhle věci řešit. Ať si říká, co chce, my uděláme, co považujeme za správné. Dáme Jitce a Jakubovi, co jsme slíbili, a budeme se radovat. Pokud si chce Božena měřit peněženky, to je její problém.
Ale stejně mi něco uvnitř zůstává. Chci, aby svatba byla o lásce, ne o počítání. A věřím, že Jitka s Jakubem to zvládnou. Jsou mladí, silní, milují se. A to věno… Ať si Božena nechá svá auta pro sebe. To nejlepší věno, co Jitka má, je její srdce, rozum a laskavost. A to je v každé rodině cennější než zlato.
