Ocitla jsem se na světě, už jako čtyřletá holčička…
Nezůstaly mi žádné vzpomínky. A ani nechci, aby zůstaly. Snažím se zapomenout na to, co se mi někdy mihne hlavou.
Pamatuji si, jak mě obestřela šedá mlha, která ukryla mé rané dětství. Vše se zdálo být v mlze, zamračené, zlé… Neustále pocit bezmoci a ustavičný pláč mého malého bratra. Vždycky měl hlad. Plakal a plakal. Jeho pláč mě pronásleduje i dnes.
Když vidím dítě brečící na ulici, sevře se mi srdce. Podívám se na jeho tvář — ne, není hubený, drží rohlík. S jeho maminkou je to jiné — je hezká, mladá, dobře oblečená… střízlivá! Proč tedy pláčeš? Máš vše, co potřebuješ! Ráda bych tomu klučinovi řekla: “Počkej, neplač, přestaň vzlykat! Neuvědomuješ si, jak jsi šťastný! Obrať se k mamince a nikdy ji nepouštěj!”
Ze všeho nejvíc se bojím ztratit maminku. Moji maminku, ke které jsem se ocitla, když mi bylo čtyři roky.
Pamatuji si, jak jsem čekala na svou biologickou maminku a babičku v dětském domově. Pamatuji si, jak babička přišla. Ten den jsem nesnědla žádné bonbony a dala jsem jí je, poprosila jsem, aby je poslala Vašíčkovi. Vzala je. A za týden mi je přinesla jako pamlsek… jen polovinu. I za to jsem byla vděčná. Babička řekla: “Čekej na mě,” ale už jsem ji nikdy neviděla.
“Laskaví” lidé říkali, že pro mě asi nikdo nepřijde. Maminka pije, babička pije, a táta řekl, že nejsem jeho dcera. A ani do pěstounské rodiny mě nechtějí vzít, protože se mnou přijde i břemeno — Vašík, můj bráška, a ten je nemocný. Nemocné děti nikdo nechce.
Hned jsem pochopila. Už jsem ani nečekala, věděla jsem, že nejsem pro nikoho důležitá. Pokud se mě blízcí lidé nepřesvědčí vyzvednout, pak musím být špatná. Ta nejhorší holčička na světě. Všechno je to moje vina! Kvůli tomu, že jsem nedokázala utišit věčně plačícího bratra, nás vzali z domu. Jsem připravená na jakýkoli trest.
Když nečekáš, nedoufáš — všechno okolo se stává bezvýznamným. Bylo mi jedno, co jím, co piju, co mám na sobě, kam nás vedou, a proč. Spala jsem, aniž bych spala – jakoby jsem zemřela. Nejprve uvnitř, a poté i moje tělo, které mě podpíralo, nechtělo žít.
Bylo mi opravdu zle. Bolívalo to. Ale zasloužila jsem si to. Injekce, infúze, pilulky a ticho… dlouhé vyčerpávající ticho. Náhle — u mého ucha někdo dýchá. Hlas. Neočekávaně se stalo teplo a měkko. Otevřela jsem oči. Někdo mě držel v náručí. Bez unáhlenosti, nějak klidně, něžně, ale velmi pevně. Někdo mě kolébal a šeptal mi něco nesrozumitelného do ucha.
Nedokážu si vzpomenout, zda to byla píseň nebo modlitba. Rychle jsem zavřela oči. Co když je to jen sen a on odejde. Ne-ne! Sni, neodcházej! Teď je mi tak dobře!
Tato chvíle se mi vybavuje nejčastěji. Bylo to moje první setkání s maminkou. Její syn onemocněl. V nemocnici se Miškovi ulevilo, usnul. Maminka ho uložila a mě zabalila do svého svetříku, a kolébala mě v náručí. Pamatuji si její ruce, jak hladily mé vlasy a odhrnovaly je z obličeje. Pamatuji si její vůni, pamatuji si šeptání na mém líčku.
Pamatuji si, jak jsem se bála otevřít oči. Jak slzy zrádně tekly po mé tváři, jak je maminka jemnou dlaní stírala. Pak na mě začaly padat její slzy. Pamatuji si, jak jsem začala naříkat… neplakat, ale vyla jako štěně. Bolest, která ve mně visela, vytryskla na povrch v nejnevhodnější okamžik. Bez otevření očí jsem vyla. Na celou nemocnici. Lékaři přiběhli a vzali mě od maminky. Nemohla jsem si odpustit, že jsem se nedokázala ovládnout, protože kdybych mlčela, objetí by trvalo navždy.
Další setkání s maminkou bylo už v “Avízu”. Čas, kdy mě navštěvovala, byl velmi těžký. Celou dobu jsem se snažila nevěřit, nečekat na ni. A možná jsem tomu prostě nerozuměla. Dnes už je těžké říct.
Jednoho rána mě maminka vzala domů. Tak krásná jsem ještě nikdy nebyla. Měla jsem na sobě nové věci. Šaty, punčošky, botičky, svetřík a dokonce spodní prádlo. Ten den jsme navždy opustily minulost.
V novém životě jsem měla vše. Postel a stůl, polštáře a hračky, plnou skříň hezkého oblečení a kouzelné knihy. Měli jsme Mišku a Lenu. Chyběl jen Vašík… Zpočátku jsem se bála hýbat. Snažila jsem se méně mluvit a jíst. Chtěla jsem se líbit mamince a tatínkovi nebo jim alespoň nepřekážet. Nevěděla jsem, jak se mám chovat. Celou dobu jsem čekala, kdy se něco pokazí. Kdy mě trest dostihne. Vše se změnilo, když mi maminka řekla, že mě nikdy a za žádné okolnosti nikomu nedá!
Ať udělám cokoli. Řekla, že jsem její dítě, a ona je moje maminka. A to není rozhodnuto námi, ale osudem. Osud ví víc. Takže, řekla maminka, pojďme zlobit! Kolik hromad podzimního listí jsme ten den rozházely! Rodiče nás s Miškou zasypávali listím. Maminka nám spletla jasné věnce na hlavu, a my jsme si byli podobní.
Vašík se objevil v domě naprosto nečekaně. Nepoznala jsem ho a dlouho jsem nevěřila, že je to můj bráška. Když jsem pochopila, koho maminka přivedla domů, naplnil mě děs. Co když začne plakat, dovádět, hlučit?! Vezmou nás zpátky. Prosila jsem Vašíka, aby se choval tišeji, neodcházela od něj, aby něco nepokazil. A kdyby přesto něco pokazil, maminka by si toho ani nevšimla. A s Vašíkem se stále něco dělo. Bráška špatně chodil, táhl nožku, a ruka mu vůbec nepracovala. Všechno shazoval a rozbil, zatímco maminka se smála a objímala ho. Brzy jsem pochopila, že Vašíkovi taky nic nehrozí, a přestala jsem se obávat.
Každou volnou chvilku se snažím trávit s maminkou. Hodiny spolu sedíme a povídáme si o všem možném. Pamatuji si, jak jednou velká parta maminčiných kamarádek vzpomínala, s jakou váhou a výškou se narodily jejich děti. Jak poprvé viděly své drobečky. Cítila jsem se, jako by se mi ztratila zem pod nohama. Nemohla jsem dýchat.
Maminka se usmála a řekla, že Miška se narodil s váhou 3800 a 52 cm, Mařenka 3200 s výškou 47 cm, Vašík 2700 s výškou 45 cm a Lenička 2100 a 44 cm, a vyprávěla, jak nás poprvé viděla, jak jsme byli všichni krásní a milí, a co cítila. Tak moc jsem si přála, aby to byla pravda, že jsem brzy uvěřila té krásné pohádce a nahrazovala s ní svoje těžké vzpomínky.
Maminka mě často kolébávala jako malé miminko. Miluji tyto okamžiky. A i teď, když mě něco trápí, sednu si vedle maminky, vezmu ji za ruku a uvědomím si, že nic není blíž než tenhle pach, laskavý úsměv, starostlivý pohled. Je úžasné, že ať jsem kdekoli, ať dělám cokoli, mám před očima maminčiny oči. Mohou být veselé, smutné, radostné nebo ustarané, unavené nebo jiskřící. A vždycky milující! Maminka se na mě dívá s hrdostí nebo úzkostí… nikdy však s lhostejností nebo výčitkou. Snažím se, my všichni se snažíme být jako naše maminka. A přejeme si, aby všechny děti na světě viděly takové maminky oči.
