Hele, povím ti jednu historku, která ti zvedne náladu. Tak, byl to kluk jménem Luděk podle fotek úplně normální chlap, těsně před čtyřicítkou, upravený, nic extravagantního. Jeho profil byl plný úvah o uvědomění, osobnostním růstu a hledání pravé, živé duše. Už tam mi to nějak nesedělo zkušenosti mě naučily, že čím hlasitěji někdo mluví o skutečné ženě, tím větší je šance, že ve skutečnosti hledá někoho, kdo nebude nic chtít a na nic si nárokovat.
Pár dní jsme si psali. Luděk byl slušný, i když občas tam problikávaly divné poznámky. Nejlíp mu šlo filozofování o tom, jak jsou dnešní ženy údajně zkažené penězi.
Všechny chtějí jen restaurace, Kanáry a nové mobily, psal mi. Nikdo už nechce hledat duši, jen tak si povídat a jít na procházku.
Já jsem, jak se patří, přikyvovala aspoň v duchu a snažila se převést konverzaci jinam. Každý máme nějaké jizvy a možná ho bývalka připravila o byt nebo o iluze, kdo ví. Snažila jsem se nesoudit hned.
A najednou mi navrhnul, že bychom se mohli setkat. Problém byl, že venku zrovna zuřil leden žádná symbolická zima, ale fakt minus dvacet, a pocitově ještě horší kvůli větru. Meteorologové varovali, že bude oranžová výstraha, a všichni v Praze dostávali od ČHMÚ zprávy, ať radši nevychází, pokud nemusí.
Sejdeme se v parku, projdeme se, nadýcháme čerstvého vzduchu, poznáme se bez pozlátek, psal Luděk.
Ludku, odepsala jsem, venku je minus dvacet, budeme ledové sochy do deseti minut, nechceš radši napít se kávy v kavárně?
Odpověď přišla během chvilky.
Do kaváren nechodím, sedí tam jen zlatokopky, co čekají, že je někdo pozve. Já hledám parťačku, která půjde se mnou do ohně, vody i mrazu. Jestli je pro tebe zásadní abych utratil dvě stovky, tak to nemá cenu.
To mě tak zaujalo, že jsem si řekla, že toho bojovníka za čisté vztahy prostě musím spatřit na vlastní oči pro něj je šálek presso symbolem finančního otroctví.
Dobře, park tedy park, v sedm u hlavního vchodu, napsala jsem.
Příprava byla důkladná. Ze skříně jsem vytáhla termoprádlo, teplou mikinu a nakonec lyžařský overal. Na nohy pořádné boty s vlněnými ponožkami, na hlavu válenka úplně jak kdybych šla bivakovat na Sněžku v lednu.
V zrcadle na mě koukala osoba připravená na polární expedici.
Tak pojď, Ludku, drž se, mrkla jsem na svůj odraz a vyrazila do zimní temnoty.
V sedm přesně jsem čekala u parku. Mrazík mě chytil za tváře jediné, co vykukovalo. Sníh křupal pod nohama, všude prázdno: rozumní lidé, včetně těch zlatokopek, zůstali doma v teple.
U brány stál Luděk. V podzimním kabátu. Šoupal nohama, podupával a zoufale si hřál ruce dechem. Nos měl barvu vyzrálé švestky, uši rudé jak rajče.
Přišla jsem.
Ahoj, pozdravila jsem tlumeně, skoro přes šálu.
Luděk mě přejel pohledem asi čekal něžnou vílu v nylonových punčochách, co mu dá šanci hrát si na zachránce. Místo toho přede mnou stál člověk spíš jako člen Horské služby.
Ahoj, zamrmlal a zuby mu cvakaly. Ty ses teda připravila.
Řekls: ohně, vody a mrazu. Začala jsem mrazem, to dává smysl. Jdeme se projít a dýchat čerstvý vzduch?
Sláva na patnáct minut
Vyrazili jsme cestou parkem. Zapsala jsem si tenhle zážitek do seznamu nejpodivnějších rand.
Jak se ti líbí počasí? zeptala jsem se nezávazně.
Probere, zahuhlal. Už mu skoro nefungoval obličej, jen modré rty se pohybovaly. Mám rád zimu, ta prověřuje lidi na odolnost.
Souhlasím, přikývla jsem. A ke kavárnám vysvětli mi, proč je pro tebe káva znakem prodejnosti?
Mluvit mu fakt nedělalo dobře mráz ho pálil i v krku ale zásady vyžadují oběti.
Protože vztahy mají být o zájmu o člověka, né o peněženku. Pokud holka nechce jen jít na procházku, ale hned chce, aby ji někdo pohostil, je to spotřebitelka.
A co když nechce dostat zápal plic? dodala jsem a upravila si kapuci.
To jsou výmluvy, zasyčel a hlasitě nasál nosem. Kdo chce, najde způsob stačí se pořádně obléct.
Tak jsem se oblékla, jak vidíš, rozpažila jsem rukama, abych ukázala svůj huňatý outfit. Ale ty asi moc ne. Jsi si jistý, žes v pohodě?
V pohodě, utrhnul se, ale drnčel tak, že to nešlo přehlédnout.
Uběhlo deset minut a došli jsme na hlavní náměstí parku. Byl tam zavřený stánek s kávou. Luděk se na něj podíval pohledem tragičtějšího Švejka.
Hele, co kdybychom šli zpátky? navrhnul. Fouká ještě víc.
Ale no tak! ožila jsem. Teprve jsme začali. Chtěl jsi poznat mou duši. Můžeme si povídat o knihách máš rád Jacka Londona? Jeho povídka Před rozdělaním ohně je přesně o tom: člověk podcenil mráz a skončil no, s mrazem.
Ten pohled, který mi věnoval, vůbec nebyl o hledání duše.
Myslím, že musím jít, přerušil mě. Mám něco naléhavého.
Jaké naléhavé věci? Přitom jsme plánovali večer.
Pracovní, vzpomněl jsem si, že jsem neposlal report.
V osm večer, v pátek?
Jo! takřka vykřikl.
Otočil se a téměř sprintem zamířil k východu. Šla jsem za ním, užívala jsem si ten triumf: můj survivor vydržel přesně patnáct minut.
U metra se ani nerozloučil prostě zmizel do bezpečného tepla podzemky. Doufám, že si tam rozhříval nejen zmrzlé prsty, ale možná i svoje názory. Ale asi sotva.
Já utíkala domů, uvařila si hrnek horkého čaje a z mobilu vymazala konverzaci s Luďkem. Času mi líto nebylo těch patnáct minut bylo dokonalým očkováním proti pocitu viny a připomínkou, že péče o sebe nedělá z ženy žádnou zlatokopku.