Nápadník mě pozval na procházku při -20 °C, protože «v kavárně sedí jen zlatokopky». Tehdy jsem neztratila hlavu…

Jeho jméno bylo Václav. Na fotografiích působil jako docela obyčejný muž kolem pětatřiceti let upravený, bez nápadných znaků. V profilu měl zamyšlení nad uvědoměním, osobním růstem a hledáním opravdové, živé duše. Už tehdy mě měla zarazit varovná kontrolka zkušenost mi dala poznat, že čím hlasitěji muž mluví o skutečné ženě, tím častěji za tím skrývá touhu najít tu nejpohodlnější variantu, která nebude nic chtít a nebude si na nic činit nároky.

Pár dní jsme si psali. Václav se choval slušně, i když sem tam mezi řádky proklouzlo něco zvláštního. Nejvíc si liboval v úvahách o tom, že podle něj jsou současné ženy zkažené penězi.

Chtějí jen restaurace, dovolenou v Chorvatsku a nové telefony, psal. Nikdo už nedokáže hledět na duši, jen tak se projít a povídat si.

Já, vychovaná, jen souhlasně přikyvovala samozřejmě jen v myšlenkách a snažila se opatrně odvádět řeč jinam. Každý má své jizvy. Možná ho bývalá žena připravila o byt nebo iluze kdo ví. Nesoudím příliš rychle.

A pak navrhl setkání. Problém byl v tom, že venku zuřil leden. Ne nějaký symbolický, ale skutečný minus dvacet stupňů a podle větru pocitově ještě víc. Meteorologové tehdy vyhlásili oranžový stupeň nebezpečí, záchranáři rozesílali zprávy, aby lidé nevycházeli ven, pokud nemusí.

Pojďme se sejít v parku, napsal Václav. Projdeme se, nadechneme se čerstvého vzduchu, poznáme se bez přetvářky.

Václave, venku je minus dvacet, proměníme se za chvíli v ledové sochy, nebylo by lepší dát si kávu v nějaké kavárně? ptám se.

Odpověď přišla rychle.

Do kaváren nechodím, tam sedí jen ženy, co čekají, že jim zaplatíte. Já hledám partnerku, která půjde se mnou do ohně i do vody, i do mrazu. Pokud je pro tebe zásadní, abych za tebe utratil dvě stovky, nejsme na stejné cestě.

Zvídavost nakonec zvítězila. Strašně jsem se chtěla setkat s tímto bojovníkem za čistotu vztahů, pro kterého šálek kávy představuje znak finančního otroctví.

Dobře, napsala jsem. Park tedy, v sedm hodin u hlavního vchodu.

Přípravy nebyly zrovna rychlé. Ze skříně jsem vytáhla termoprádlo, teplou mikinu a nakonec lyžařskou kombinézu. Na nohy jsem navlékla hřejivé boty s pořádnými vlněnými ponožkami, na hlavu ušanku.

V zrcadle se na mě dívala bytost připravená na přezimování na ledu.

Tak co, Václave, drž se, zamrkala jsem na svůj odraz a vydala se vstříc ledové tmě.

Přesně v sedm jsem byla u parku. Mrazivý vzduch mě ihned začal štípat do tváří to jediné, co nebylo zakryté. Sníh pod nohama křupal a nikde nikdo: normální lidé, včetně těch zmiňovaných v kavárnách, dali přednost teplu.

Václav stál u vchodu v podzimním kabátu. Přesouval se z jedné nohy na druhou, skákal a zoufale dýchal na ruce. Nos měl už barvu zralé švestky, uši rudé.

Přistoupila jsem.

Ahoj, řekla jsem tlumeně zpoza šály.

Očima mě přelétl, zřejmě čekal, že uvidí něžnou vílu v silonkách, která bude hezky třást zimou a dá mu šanci cítit se jako hrdina. Místo toho stála před ním osoba připomínající zachránce na expedici.

Ahoj, vyklepal, zuby cvakaly. Ty ses řádně připravila.

Ty jsi chtěl do ohně i vody, začala jsem zimou. Tak co, jdeme se projít a nadýchat vzduchu?

Patnáct minut slávy

Vyrazili jsme parkovou alejí. Tahle procházka se stala vážně jedním z nejpodivnějších rande mého života.

Jaký máš pocit z počasí? zeptala jsem se formálně.

Povzbuzuje, dostal ze sebe. Jeho tvář už skoro nehybněla, pohybovaly se jen rty, které rychle modraly. Mám rád zimu, prověřuje lidi.

Souhlasím, přikývla jsem. Mimochodem, řekni něco o těch kavárnách. Jaký je tvůj názor, že káva je znak prodejnosti?

Odpovídat mu zjevně bylo bolestivé mráz pálil hrdlo ale zásady si žádaly oběti.

Protože hlas se třásl, vztahy mají být založené na zájmu o osobu, ne o peněženku. Jestli holka hned chce jídlo nebo pití, je to spotřebitelka.

A když holka nechce zápal plic? upřesnila jsem a narovnala kapuci.

To jsou výmluvy, odbyl mě a hlasitě popotáhl. Kdo chce, hledá možnosti, stačí se teple obléct.

Já jsem se oblékla, ukázala jsem své objemné oblečení. Ale ty jsi zjevně moc ne. Opravdu ti není zima?

Je mi dobře! odsekl, i když se třásl tak, že to bylo vidět i ve tmě.

Za deset minut jsme došli na hlavní parkové náměstí. Tam stál zavřený kiosek s kávou. Václav se na něj zadíval pohledem tragického hrdiny.

Možná bychom se mohli vrátit, navrhl. Vítr zesílil.

Ale prosím tě! ožila jsem. Teprve začínáme, chtěl jsi poznat duši. Pojďme si povídat o literatuře. Máš rád Jacka Londona? Jeho povídka Rozdělat oheň tam muž zmrzl, protože podcenil mráz.

Pohled, který mi věnoval, byl míle vzdálený duchovním hledáním.

Hele, musím jít, přerušil mě. Přišly mi urgentní záležitosti.

Jaké záležitosti? Plánovali jsme přece večer.

Pracovní. Zapomněl jsem odeslat report.

V osm večer, v pátek?

Ano! téměř vykřikl.

Otočil se a téměř běžel ke východu. Šla jsem za ním a vychutnávala ten okamžik můj survivalista vydržel přesně patnáct minut.

U metra se ani nerozloučil prostě zmizel v záchraně tepla podzemky. Doufám, že tam rozmrzl nejen prsty, ale třeba i své přesvědčení. I když těžko.

Já se vrátila domů, uvařila si horký čaj a smazala konverzaci s Václavem. Nelitovala jsem času. Těch patnáct minut bylo skvělou očkovací dávkou proti pocitu viny a připomínkou, že péče o sebe nedělá ženu zlatokopkou.

Rate article
Add a comment