Dnes jsem si na talíř dala tři řízky – manžel vybuchl a prohlásil, že bych měla zhubnout.
Je to šest let, co jsme se vzali, a za tu dobu jsme měli tři děti. Nejstaršímu, Honzíkovi, je pět, dceři Aničce tři a nejmladšímu Vojtovi teprve půl roku. Jmenuji se Lucie a je mi šestatřicet. Vždycky jsem snila o pevné rodině a dětech, a teď to mám – ale poslední dobou cítím, jako bych sama sebe ztrácela.
S Jakubem jsme se potkali, když mi bylo skoro třicet. Všichni kamarádky už dávno nosily zásnubní prstýnky, vychovávaly děti a řešily školy a hypotéky, zatímco já pořád nemohla najít toho pravého. Práce – domov – práce. Tak jsem žila.
A pak se objevil on – vysoký, sebevědomý, bývalý sportovec, teď vedoucí oddělení. Nikdy by mě nenapadlo, že bych se mu mohla líbit. Ale projevoval zájem, zval mě na schůzky, ptal se na moje zájmy. A když mě pozval, abych se seznámila s jeho matkou, pochopila jsem, že to myslí vážně.
Jeho maminka je ta nejhodnější žena, jakou znám. Hned mě přijala, říkala mi “zlatíčko” a popostrčila Jakuba, aby mi požádal o ruku. Vzali jsme se a já byla šťastná. Za devět měsíců se narodil Honzík a já šla na mateřskou. Pak přišla Anička a nakonec Vojta. Od té doby jsem se do práce nevrátila. Veškerý čas patří dětem a domácnosti.
Honzík chodí na tancování a kroužek malování, Aničku učím doma sama. Myslím si, že jsem dobrá máma. Ale je tu jedno “ale” – přibrala jsem. Hodně. Teď vážím kolem osmdesáti kilo, zatímco dřív to bylo devětačtyřicet. Kdysi jsem dvakrát týdně chodila do fitka. Teď mám tři děti a najít chvilku pro sebe je skoro nemožné.
Párkrát jsem zkoušela cvičit doma – sotva začnu, jeden chce pít, druhý na záchod, třetí se hned hrnul do náruče. Jsou dny, kdy sotva najdu sílu vstát z postele, natož se nějak hýbat.
Jakub zpočátku žertoval: říkal mi “buchtička”, “moje medvíďátko”. Zdálo se, že ho to dokonce dojímá. Ale pak přestal. Začal se na mě jen mlčky dívat a vzdychat. A pak přišly výčitky.
Minulý týden jsme seděli u oběda. Dala jsem si tři malé řízky – byla jsem hladová, od rána jsem nic nejedla. A vtom mi dva z talíře sebral a hodil zpátky na pánev se slovy:
“Musíš zhubnout. Viděla jsi se vůbec?”
Ztuhla jsem. A pak dodal:
“Když si najdu jinou, bude to tvoje vina. Potřebuju vedle sebe ženu, se kterou chci být. A ty… no, podívej se na sebe.”
Ta slova mě udeřila jako dlaň do tváře. Sklopila jsem oči a zaťala rty. Hlavou se mi honilo: “Ale má přece pravdu… Asi jsem se skutečně zanedbala. Jsem ošklivá. Unavená. Už nejsem zajímavá…”
A přitom já bych taky chtěla – do salonu, na manikúru, na masáž, aspoň na kafe. Ale nemáme čas ani peníze. Všechno jde na děti, kroužky, nájem, půjčky, oblečení pro manžela – je přece vedoucí, musí vypadat reprezentativně. Pomáháme i jeho matce, má malý důchod. A na mě už nezbývá nic.
Občas stojím v kabince a zkouším si oblečení a brečím. Protože mi nic nesedí. Vypadám hrozně. Cítím se ošklivá a zbytečná.
Manžel sice vydělává slušně, ale peněz je pořád málo. Já nemám vlastní příjem – nepracuju. Jako bych byla v pasti: nemám čas jít do práce, a nemám sílu z toho kolotoče vystoupit.
Bojím se, že odejde. Vidím, jak se dívá na jiné ženy. Štíhlé, upravené, lehké. Snažím se. Upřímně. Ale nemám šanci být “dokonalá”. Pořád jen vařím, peru, žehlím, uspávám, utírám nosy a zadečky.
Někdy si říkám, že kdyby nebylo tchýně, už by dávno sbalil kufry a odešel. Pořád mu říká: “Jákušku, máš skvělou ženu, dobrou matku. Nemáš právo rozbíjet rodinu kvůli pár kilům navíc.”
Chytila jsem se těch slov jako záchrany. Držím se naděje, že ho někdo přivede k rozumu. Že si vzpomene, proč mě miloval. Že je to všechno jen dočasné. Že se ještě vrátím k sobě. Ale teď… je mi prostě strašně.
Občas se mi zdá, že se probudím v těle té bývalé Lucky – štíhlé, veselé, sebevědomé. A pak se vzbudím ve tři ráno kvůli Vojtovu pláči. A znovu – pleny, dudlíky, kaše…
Jsem unavená. Už se necítím jako žena. Jsem jen funkce. Matka. Uklízečka. Stín.
A čím dál častěji se mi v hlavě honí jedna myšlenka: “Co když opravdu odejde?”
