Jsou dobří lidé: našel jsem rodinu v cizím domě
Před třemi lety jsem přijel do Prahy z malého provinčního města. Neznal jsem tu nikoho. Ulice byly cizí, tempo života zběsilé a lidé odtažití.
Bylo mi úzko.
Věděl jsem, že začínám novou etapu života, ale uvnitř jsem se cítil ztracený.
Ale ty, tetičko Věro, jsi mi tehdy řekla:
— Neboj se, synku, pomůžeme ti. Budeme jako tví rodiče.
Už jsi věděla, že rodiče nemám.
Ne že by byli mrtví, ale pro mě už neexistovali. Udělali vše proto, aby mne rozdělili s Aničkou. Byli proti naší lásce, ponižovali ji, nutili mne si vybrat. Neodpustil jsem jim to.
Naštěstí jsem měl babičku. Byla jediná, kdo mě vždy podporoval. Díky ní jsem si mohl dovolit pronájem a nemusel bydlet na koleji.
Ale kdyby nebylo vás s strejdou Michaelem, nevím, jak bych zvládl ty první těžké měsíce.
Stali jste se mi rodinou
Pamatuji si první den ve škole.
Ty, tetičko Věro, jsi poprosila strýce Michaela, aby mě odvezl autem na univerzitu, abych si zvykl na trasu. Pamatuji si, jak na mě po přednáškách čekal u vchodu se zmrzlinou v ruce — bylo nesnesitelně horko, a tak mě chtěl potěšit.
A když jsme se vrátili, už doma vonělo čerstvé pečivo.
Upekla jsi své domácí speciality a pozvala mě na večeři. Další den znovu. A pak se to stala tradice.
Poslouchal jsem spolužáky, kteří si stěžovali na zlé a lakomé pronajímatele, na vysoké ceny a věčné problémy. Jen já s hrdostí vyprávěl o vás.
Nevěřili, že ještě existují lidé jako vy.
Dali jste mi nejen střechu nad hlavou, ale i teplo domova
Nikdy nezapomenu na první Den studentstva — 8. prosince.
Večer zazvonil zvonek.
Otevřel jsem… a viděl Aničku.
A opodál stál strýc Michael s lišáckým úsměvem.
Ukázalo se, že jste ji našli, promluvili s ní, přesvědčili ji, aby se ke mně vrátila, posadili ji do auta a přivezli sem.
Nemohl jsem tomu uvěřit!
Ani od blízkých jsem neviděl takovou péči a upřímnou podporu.
Kdyby nebylo vás, Anička by možná nikdy nepřišla do tohoto města. Nedostala by se sem do školy. Nebyli bychom spolu.
Ale vy jste nás nejen znovu sjednotili.
Přijali jste ji stejně jako mě. Nezvýšili jste nájem, nedělali překážky. Prostě jste byli po našem boku.
A za to jsem vám vděčný.
Naučili jste mě být mužem
Strýčku Michaele, klaním se před tebou.
Nepomohl jsi mi jen přežít ve městě, ale také jsi mi ukázal, co to znamená být mužem, převzít zodpovědnost za svůj život.
Pomohl jsi mi najít dobrou práci, díky které už nejsem závislý na pomoci babičky.
Naučil jsi mě důležitým věcem — ne slovy, ale činy.
Ukázal jsi, jak správně jednat v životě.
A teď se cítím silnější.
Budeme vám dělat radost, tak jako vy nám
Včera jsme s Aničkou vzpomínali na starou píseň, kde hrdina dostává od paní domu kávu s koblihou.
Rozhodli jsme se, že od Nového roku vás budeme ráno vítat voňavou kávou.
Zatím je to vše, co pro vás můžeme udělat.
Ale věřte, rozhodně vám poděkujeme tak, jak si zasloužíte.
A teď – náš hlavní dar
A nakonec.
Rozhodli jsme se vám tu novinu sdělit přes dopis.
Anička je těhotná!
Když jsme viděli dva proužky na testu, radostí jsme křičeli.
Vy jste se tehdy znepokojili, mysleli jste, že jsme se pohádali…
Ne, to bylo štěstí!
Kdysi jste dali šanci mně. Pak jste pomohli vrátit se Aničce.
Teď nastal čas přivítat nový život.
Jsme si jisti, že budete stejně šťastní jako my.
Naše miminko přijde na svět v srpnu.
Kdyby nebylo vás, možná by to všechno nebylo.
Děkujeme vám.
Buďte zdraví, naši milí. Bez vás by náš život nebyl tak světlý.