Deník Aleny Veselé
Mami, ty si musíš co nejdřív najít nového manžela. Opravdu, hrozně moc to spěchá!
Málem jsem vylila kávu z hrnku, jak mě ta slova donutila ztuhnout. Troška kávy dokonce ukápla na ubrus. Postavila jsem hrnek na stůl, oklepala se a podívala se na dceru.
Vysvětli mi, o co jde, řekla jsem tiše, snažíc se kontrolovat hlas. Proč tak najednou?
Sylva přešlápla z nohy na nohu a rozpačitě se dívala na květovaný koberec. Bylo ji jasné, že jsem zmatená z jejího naléhání, ale v očích se jí přesto odráželo přesvědčení.
Víš… Dneska jsem tátovi řekla, že už máš někoho jiného, vydechla těžce. Pořád do mě hučí, jestli už sis někoho našla! Celou dobu mu říkám ne, a on mi vždycky začne vysvětlovat, že jsi udělala obrovskou chybu, když jsi od něj odešla. A že prý nechápeš nic o životě, když jsi ho dokázala ztratit!
Podívala se na mě, v očích měla rozhořčení vůči otci i zmatek.
A On ještě pořád opakuje, že brzy pochopíš, jak ses spletla, a vrátíš se. Prý lepšího už nikdy nenajdeš. No a já pak bouchla. Řekla jsem, že už máš někoho jiného.
Prohrábla jsem si rukou vlasy a znovu mi v uších zazněl známý tón mého bývalého ta jeho přehnaná sebejistota a potřeba všechno obrátit k sobě.
Dovedu si představit ty slavné výrazy, které používá, řekla jsem ironicky. Pořád nemůže překousnout, že jsem odešla. Mám někdy dojem, že Viktor tě zve o víkendu hlavně proto, aby měl komu sáhodlouze vykládat o svých zásluhách. Spíš ho zajímají drby o mně, než ty samotná.
Sylva si hluboce povzdechla a svalila se na pohovku, nohy si automaticky zabalila pod sebe. Pohladila čalounění a přemýšlela.
Jo, máš pravdu, utrousila váhavě. Hodinu a půl poslouchám, jak je skvělý. Pak mě úplně ignoruje ani se nezeptá, co škola, jestli něco nepotřebuju, nic
Mluvila prostě, až chladně. Pro ní už to byla rutina, kterou brala jako fakt, jako ranní vstávání, snídani nebo úkoly. S tím už dávno necítila potřebu bojovat.
Zadívala se do stropu, jako by atmosféra místnosti opět nasákla zvukem otcova hlasu. Jako pokaždé se konverzace obrátila z jejích zážitků ve škole zpět na jeho komplikované pracovní vztahy, na stovky projektů, kde je nenahraditelný. Já v duchu vnímala, jak si Sylva měří čas do konce jeho monologu.
Když pak zkusila povědět něco o úspěchu v matematické olympiádě, dostalo se jí jen roztržitého pokývnutí a věta: To je fajn, ale když jsem byl v tvém věku já A celou dobu to byl zase příběh o jeho mládí.
Nevěděla jsem občas, jak Sylva mohla vydržet patnáct let žít v atmosféře, kde je každý druhý její článek rodiny jen kulisa pro jeho vlastní důležitost. Možná jsem to vydržela hlavně kvůli dceři aby měla aspoň nějaký kontakt s otcem. Až když jsme zůstaly samy, obě jsme zjistily, kolik prostoru v životě nám zabíraly jeho starosti. Najednou bylo dýchat jednodušší.
A proč bych teda najednou měla tak šíleně shánět někoho do života? zeptala jsem se už trochu podrážděně. Tak jsi to řekla, no Čím se to pokazilo?
Táta! Hned, co to slyšel, úplně změnil výraz! Sylva polkla a schoulila se do polštáře. Nejdřív zbledl, pak zrudl a pak začal řvát, až přiběhla sousedka. Trošku jsem se i bála.
Chvilku mlčela, zjevně si připomínala… Otce, jak s chvějícíma rukama běhá po bytě a dožaduje se podrobností.
Chtěl vědět, kdo to je, strašně naléhal. Já mu řekla, že ses mi svěřila a nesmím to prozradit. Tak se připrav na to, že ti asi bude volat a bude nepříjemný.
Pomalu jsem přešla k oknu a opřela se o parapet, zatímco jsem dceru pozorovala. Zdálo se, že mě čeká zábavný den Hladina hysterie, do které se Viktor dokáže vyhnat, je mi až moc dobře známá
S těžkým výdechem jsem si sedla k Sylvě a objala ji. Nic teď už nezměním. Slova byla řečena, vzít je zpět nejde.
Proč sis to vymyslela? zeptala jsem se ještě jednou, tentokrát už tiše, přišpendlujíc ji v pevném objetí. Vždyť jsme měly konečně klid! Zase se bude předvádět a vyvolávat scény. Nejradši bych vypnula mobil.
Sylva mi jemně vyklouzla z náruče, narovnala se a dívala mi upřeně do očí. Její rozhodnutí bylo nepochybné.
Jsi skvělá, mami! řekla rozhodně. Moc krásná, chytrá, máš spoustu kamarádek a muži se o tebe vždycky zajímali! Myslíš, že to nevidím? Táta pořád o tobě říká hnusnosti, hrozně mě to rozčiluje!
Láskyplně jsem přejela prsty její husté světle hnědé vlasy, trochu zneklidněně.
Tak dobře, zlato, už rozumím, zašeptala jsem. Upřímně jsem si myslela, že budeš proti, kdybych si někoho našla. Je to přece půl roku od rozvodu.
Bylo mi těžko o tom mluvit. Trochu jsem se bála, že by mohla mé nové vztahy vnímat jako zradu nebo snahu nahradit jí tátu. Podrobně jsem pozorovala její tvář.
Sylva jen mávla rukou, ve tváři pevné odhodlání.
To je hloupost! řekla rázně. Pořádně po dvaceti letech hlavně když budeš šťastná.
Usmála jsem se, její dospělost mě hřála u srdce. Najednou jsem pochopila, že většina mých obav žije jen v mé hlavě že to Sylva cítí úplně jinak.
Je to moje rozumná dcera, pomyslela jsem si, když jsem ji znovu objala.
Teplo, které mezi námi proudilo, se v tu chvíli zdálo silnější než kdy předtím.
***
V práci jsem se marně snažila soustředit na rozvahu rozpočtu. Řádky se mi pletly před očima, všude pískal tiskárna, v hlavě mi od rána začínalo hučet, a teď už to přerostlo v migrénu. Mechanicky jsem masírovala spánky, bez úlevy.
Nakonec jsem poprosila kolegyni, aby mi skočila do lékárny; byla to dvě minuty chůze. Po ibalginu a sklenici vody jsem zkusila pokračovat ve čtení podkladů. Všechno marné. Hlava brněla, rachot kláves, hlahol na chodbě, každý komunitní smích, všechno ve mně probouzelo další bolest.
V tu chvíli zaťukal na dveře ostraha. Učesaný, ustaraný obličej, pohled ostřížím okem.
Paní Veselá, přišel za Vámi bývalý manžel trvá na schůzce. Přijde za Vámi, nebo ho máme v případě potíží vyvést?
Ztuhla jsem. Náhle mě zaplavila vlna podráždění a bezmoci. Snažila jsem se nic nedat najevo.
Jdu tam, omluvte mě, povzdechla jsem a zvedla se od stolu.
V duchu jsem zanadávala. Jako by těch problémů nebylo dost! A on mi ještě vtrhne do práce. Ani nezavolal. Proč musí všechno řešit, jako bych byla povinně dostupná každý den?
Šla jsem pomalu, protože prudší pohyb přidával na bolesti hlavy. Kolem v kanceláři ruch někdo smál u automatu na kávu, kolegové vytahovali své nápady a vtipy. Já cítila napětí v zádech.
Na recepci jsem spatřila Viktora. Pendloval nervózně mezi výtahem a recepčním pultem a máchal rukama, řečník zuby zatnuté, pohled úzkostný, nějaký vnitřní požár v očích. Ochrana byla v pohotovosti.
Co tady chceš? zeptala jsem se bez zbytečných slov. Hlas klidný, ale cítila jsem, jak ve mě stoupá vztek. Chceš se seznámit s policií, nebo jak tomu mám rozumět?
Překvapeně se otočil na můj hlas, tváře hořely, oči rozzuřeně svítily.
Ty! Sylva mi všechno řekla! Je to půl roku od rozvodu a ty už máš někoho jiného?
Z jeho tónu byly cítit žárlivost, vztek, uraženost a nával nevěřícnosti.
Zvedla jsem obočí, hlavou naklonila mírně na stranu.
Mám ti být věrná až do smrti, i když už nejsme spolu? odpověděla jsem ledabyle. Obzvlášť když ani ty sis v manželství s věrností moc hlavu nelámal.
Na chvíli ztuhl, ruku svěšenou v půli pohybu, a v očích mu na vteřinu blikla nejistota.
Lidé kolem postávali a sledovali, někdo házel zvědavé pohledy, jiní dělali, že tam nejsme. Ale pro mě a něj celý svět na okamžik zúžil prostor mezi námi plný starých křivd a neřeknutých výčitek.
Ty tohle začal, ale zarazila jsem ho.
Nech toho, Viktore. Jestli chceš něco řešit, pojď to probrat bokem. Ale ne tady, řekla jsem důrazně, už tolikrát otříbeným hlasem.
Scény? Já ti ukážu scénu!
Viktor se rozkřičel a jeho rudá tvář, stisknuté pěsti a prudké pohyby byly jak z grotesky, která sklouzává do tragédie.
Nedovolím, aby moje dcera žila s cizím chlapem! Vezmu ti Sylvu! Už ji nikdy neuvidíš! Slyšíš?
Slova zněla drsně, přehnaně, až groteskně, ale mě už nezvedly ani obočí. Odebírat mi dceru? Vždyť tenhle jeho patetický výlev už soud slyšel X-krát…
Koncíš, Viktor, už tě nikdo neposlouchá, podotkla jsem suše, skoro ironicky.
Co se to tady děje?
Do prostoru vstoupil muž v tmavomodrém saku. Postoj jistý, pohled klidný, důstojný. Ochrana rázem strnula do pozoru. Byl to generální ředitel firmy, pan Roman Kadlec.
Nevyrušujte! odfrkl Viktor s nenávistným pohledem. Tohle je mezi mnou a ní!
Ředitel ale jen pokrčil rameny a přistoupil blíž.
Soukromá věc je, když ji probíráte v soukromí. Když tu ječíte na veřejnosti, je to problém podniku.
Chvíli byla ticho. Viktor rudl, až se mu cévka na krku napínala. Roman pomalu přešel až ke mně a jemně mi položil ruku kolem pasu. Není co skrývat.
Kdo jsem? Ten, kdo dělá Alenu šťastnou. A tebe, Viktore, už nikdo nemusí dál trpět. Kdyby tě napadlo něco zkoušet přes Sylvu, tak u soudu pohoříš. Myslím, že to chápeš ne? mluvil klidným, ledově klidným hlasem.
Viktor rázem zbledl. Jeho tělo, ještě před chvílí napjaté a agresivní, najednou ochablo a jeho pohled těkal mezi mnou a Romanem. Několik vteřin bojoval s vlastními emocemi. Nakonec odsekl:
Alimenty? Na ty zapomeň!
Odfrkla jsem jen: Ani je nepotřebuju. A Sylva už k tobě jezdit nebude.
Až teď jsem si uvědomila, že Romanova ruka stále leží na mém pasu, hřejivá a pevná. Trošku jsem se začervenala, jemně ustoupila stranou.
Obrátila jsem se k němu a upřímně poděkovala:
Děkuju vám, pane řediteli. Ani nevíte, jak moc jste mi pomohl.
Mírně se usmál, v očích se objevil zvláštní živý lesk.
Probereme to u oběda? navrhl, podávaje mi ruku.
Na vteřinu jsem zaváhala. Ale pak jsem kývla. Položila ruku do jeho dlaně. Překvapilo mě, jak přirozené to je.
O půl hodiny později už jsme seděli v malinké kavárně na rohu Václaváku. Jemné houkání tramvají, vůně skořicového štrúdlu a káva. Povídali jsme si jako dávní známí, ale téma zůstávalo tehdy mezi námi.
Teprve teď, když okolo byl klid a bezpečí, mi Roman řekl, že si mě dlouho nenápadně všímá. Prý čekal, až přejde to nejbolestivější po rozvodu, aby nebyl vlezlý nebo netaktní.
Měl jsem strach ti být na obtíž. Pořád jsi vypadala zamyšleně, smutně Ale když jsem dneska viděl, jak se k tobě chová, musel jsem zasáhnout.
Usmála jsem se na něj v jeho tónu nebyl ani stín pýchy, prostě jen obyčejné lidské porozumění a zájem.
Ten podvečer mi připadal, jako kdybych se poprvé po letech opravdu nadechla.
***
O tři měsíce později jsme s Romanem měli svatbu. Připadala jsem si jako v jiném světě hezký, tichý obřad na Městské radnici. Roman splnil každé přání, neváhal zaplatit za kapelu, květiny, ba dokonce i malý dort se znakem naší nové rodiny nás třech, on, já a Sylva.
Sylva zářila štěstím, celý den mně asistovala od špendlíků v účesu až po poslední záhyb na závoji. Když nám férově předala prstýnky, objala nás oba a šeptla: Já mám takovou radost!
Ale radši hned včas podotkla: Romane, mám tě ráda, fakt, ale na tátu mi ještě chvíli neříkej, ano? Prostě je to zvyk.
Roman se usmál: To je naprosto v pořádku, Sylvo. Jsme spolu a to je hlavní.
Viktor ovšem dostal pozvánku ke svatbě trochu ze škodolibosti, trochu z principu. Nepřišel. Místo toho si začal stěžovat po známých, že jsem ho ponížila. Odegoval telefonáty plné výčitek: Jak si to mohla dovolit? Po půl roce! Jak rychle na mě zapomněla!
Známí reagovali různě někdo pokrčil rameny, někdo řekl všichni máme vlastní cestu. Viktora postupně jeho monology omrzely. Seděl doma, koukal na zbytky mých knih a pár Sylviných dětských obrázků, a zjišťoval, že život prostě běží dál a zřejmě bez něj.
My jsme zatím s Romanem a Sylvou začali žít normální, klidný život, plný drobných radostí společné večeře, návštěvy kina, nedělní procházky parkem, hádky o výběr filmu, smích v kuchyni. Někdy, když usneme oba s Romanem na pohovce a Sylva si kreslí v pokoji, mám pocit, že jsme konečně našli doma klid. A že tohle malé štěstí je přesně to, co jsme obě dost dlouho hledaly.
