Naklonil se ke staré ovčandě jménem Květoslava. Podívala se na člověka pohledem plným rezignace a odvrátila hlavu. Doufat už dávno přestala. Příliš dobře znala vše o lidech
Na ulici jim říkali jednoduše psí tlupa. Ale muž, který bydlel v jednom z paneláků v pražském sídlišti, vždy opravil: To není žádná banda. To je pět psů, kteří drží při sobě, aby přežili.
Hlavní byla stará ovčanda, kdysi dávno domácí pravděpodobně ji někdo opustil před odjezdem, aniž se ohlédl. Právě ona držela ostatní, chránila a usměrňovala tuhle malou pouliční rodinu.
Každý den je chodil krmit. Ráno cestou do práce, večer při návratu. Sotva se objevil, pět ocasů někdy stočených do kolečka, jindy svěšených roztočilo divoké propellery radosti. Tolik štěstí v jejich pohledech, až srdce bolelo. Skákali, strkali vlhké čumáky do jeho dlaní, olizovali ruce. V těch pohledech bylo vše: vděčnost, důvěra, naděje.
Na co může doufat pes, kterého jednou nechali zemřít na ulici? A přesto doufali. Věřili. Milovali. Proto nikdy nešel k nim s prázdnýma rukama čekali. A vždy se dočkali.
To ráno však přiběhli k jeho nohám jen čtyři. Kňučeli a nervózně hleděli směrem k samému konci ulice. Muž hned pochopil něco není v pořádku.
Zhluboka si povzdechl a zavolal do práce, že přijde později.
Na konci dlouhé ulice, pod keři panelákového sídliště na periferii Prahy, ležela stará ovčanda. Srazilo ji auto. Tady býval ostrý roh a málokterý řidič tu brzdil. Tentokrát měla smůlu.
Čtyři psí kamarádi žalostně vyli a dívali se muži do očí byl jediným člověkem, kterému věřili.
Naklonil se ke Květoslavě. Z očí jí tekly slzy. Podívala se na něj rezignovaně, odvrátila hlavu. Doufat už dávno neuměla. Lidi znala až příliš dobře. Teď ji trápilo jediné co bude s těmi čtyřmi, za které byla zodpovědná.
Tak co, bolí to? zašeptal muž a opět vytáhl mobil.
Domluvil si volno, přistavil Škodu Fabii a opatrně přenesl ovčandu na zadní sedačku. Čtyři její kamarádky skákaly kolem, tlačily se k rukám, jako by děkovaly.
Ve veterinární klinice v Modřanech si lékař ovčandu prohlédl a povzdechl:
Nejlepší by bylo ji uspat. Má příliš mnoho zlomenin. Šance na přežití jsou malé, léčba drahá, stojí to nejméně dvacet tisíc korun…
Ale šance je? skočil mu muž do řeči.
Šance vždycky je, souhlasil veterinář. Ale bude trpět. Má to smysl?
Má, odpověděl rozhodně muž. Pro mne ano. A tedy i pro ni. Navíc čekají na ni čtyři psy. Jak bych jim pak mohl koukat do očí?
Doktor na něj chvíli hleděl a pak přikývl:
Tak začneme.
Po týdnu si muž ovčandu z kliniky vyzvedl. Celých sedm dní jeho čtyři psí kamarádky neodcházely od jeho domu. Jejich radostné vítání bylo tak hlasité, že i zraněná ovčanda se rozveselila a pokusila se olíznout své kamarádky.
Vzal ji domů, pak vyšel ven a pronesl dlouhý proslov. O tom, že domov je odpovědnost. Že teď nemohou dělat spoustu věcí, na které byli zvyklí venku na ulici.
Psi seděli v kruhu a poslouchali pozorně. Najednou se muž zastavil, podíval se na ně a usmál:
Co čekáte? Pojďte dovnitř.
A otevřel branku.
Ovčanda se uzdravovala podivuhodně rychle. Pořád se snažila vstát a přiblížit ke svým kamarádkám, muž ji však hlídal, aby se neunavila. Když už měla nohy pevné, nasadil jí speciální obojek pozlacený, s malým zvonečkem.
Teď chodí do práce dříve. Prochází dlouhou prázdnou ulicí, vede na vodítku pět psů: čtyři malé, rozverné, s ocasy jako preclíky, a jednu velkou starou ovčandu s obojkem a zvonečkem.
A měli byste vidět, jak se rozhlížejí kolem sebe. Teď mají domov. Ona má obojek. Květoslava kráčí hrdě, hlavu vysoko.
Nechápete to, protože jste nikdy neměli takový obojek se zvonečkem. Každý pes však ví: tak chodí ta, kterou všichni respektují.
Tak jdou muž, co nezapomněl být člověkem, a pět psů, kteří se nikdy nepřestali těšit a milovat, ani když je lidé zradili.
Jdou a radují se. Z čeho? Nevím. Možná ze sebe navzájem. Možná ze slunečného dne. Snad z toho, že v tomhle světě ještě zbyla láska.
A když se jim podíváte do očí, pochopíte: dokud existují takové pohledy, není všechno ztraceno.